Na hrubou truhlu v zahradě začínalo svítit také slunce. Osychající hlína zavoněla a kolem se bělaly piliny a třpytily hřebíky. Habiger se lopotil u čerstvé jámy za stodolou a po dlouhých letech mu práce přibývala. Nářadí měl po ruce a navíc ho pobízel vztek, bušil do desek silněji, než bylo zapotřebí, od rozbřesku stačil vykopat tři mělké hroby. A tak si vůbec nevšímal jeptišky brodící se k němu spadaným listím.
– Kolik těch jam kopeš, – vyrušila ho z práce. – Jedna stačí! –
Přehlédl ponuré dílo s jakýmsi uspokojením. Násadou přeměřil rakev i jámu, míry se shodovaly.
– Pro sebe, – odpověděl, – a pro svoje lidi. –
– Panebože! – zvolala Salome. – Buďte rád, že jste naživu. Přečkáme spolu jednu zimu, pak si žijte, jako dřív. –
– Budou se hodit! – pravil Habiger a začal přitloukat víko. Aspoň se skrylo tělo zabalené v plachtě. Salome podržela palici z druhé strany, aby se lépe zatloukaly hřebíky.
– Nemluvme už o mrtvých. – Nepřítomně se rozhlédla kolem celé zahrady. – Přežijeme všechno, napadne sníh, a kdo nás najde? Nakonec si na sebe zvyknem, uvidíte! –
Habiger přepečlivě vybíral hřebík a jeden hrot naslinil. Stačilo by rozmáchnout se sekerou naplocho a jeptiška by spadla rovnou do přichystané jámy.
– Já jsem obyčejnej kořalka a lump, sestro, lidi vždycky odpustí, ale s váma to bude horší. –
– Proč myslíš? Máme stejnou vinu, – kývla k truhle.
– Tím si nás nezavážete, – vzpřímil se Habiger. – Vám neodpustí ani pánbůh. Zaslíbila jste se mu, a teď nám tu mordujete lidi. –
– Kdepak, – bránila se řeholnice. – Já nikoho nezabila, ani za války. Naopak, starám se o samé ubožáky, když je všichni opustili… to má být hřích? –
Habiger přestal poslouchat sestřiny omluvy. Plivl na sekeru.
– Vykládejte si, co chcete. Já mám čas. – Zvážil sekeru v ruce a připravoval se k ráně, ostří se třpytilo v záblesku slunce. – Pro mě jste dávno po smrti. Věšet vás nebudu, ale taky vám nezatlačím oči. Nenajdete si ani díru za plotem! –
Jedinou ranou zarazil poslední hřeb. Deska zaduněla a hrot projel dřevem hladce. Salome se zatmělo před očima; víc než slova toho opilce ji přesvědčil úder do víka rakve. Tolik v něm bylo nenávisti. Otřásla se v jasem zalitém dnu, jako by se zase ocitla v nejtmavším lese.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
