Odkládal jsem to, jak jen to šlo. Skoro půl roku jsem nenašel dost odhodlání, abych prostě dětem oznámil, že odcházím. Dál už to odkládat nejde, do domu s pečovatelskou službou totiž nastupuji už zítra ráno. Jistě, můj synek by se teď chtěl na hoďku natáhnout, jak prohlásil. Nejraději bych mu jednu vrazil. Já k tomuto okamžiku už tolik dní sbírám síly, několikrát jsem si přeříkal svou abdikační řeč, a on se zeptá: Teďkááá? Pitomec. Jo, teďka, okamžitě dolů. Sedám si za stůl a čekám, až se přišourá Sylva s Michalem. Sednout! Podívají se na sebe, ale oba si sednou. Chvíli nevím, jak začít… Možná to budete cítit nějak podobně jako já, že posledních pár let… Pan syn si uprostřed mé věty odkašle a přihlásí se jako ve škole. Kafíčko, ne? Že bysme si dali aspoň kafíčko? Zabořím hlavu do dlaní, nejraději bych se vypařil stropem. Sylva bez řečí vstane a odchází do kuchyně, kde postaví na kávu. Zadívám se na syna a přemýšlím, co a kdy jsem vlastně pokazil. Nevím, co se mu honí hlavou, ale můj nepochybně zoufalý pohled si vyložil jako pobídku k nezávaznému žvanění. Plácá o tom, jak se poprvé v životě vezl zadarmo taxíkem a že se ukázalo, že řidič je fanoušek Johnnyho Cashe, a že je podle něj úplně zbytečný plnit bramborovej knedlík škvarkama, když je k němu zelí a kačena. Hele, já teda nevím, cos měl tak důležitýho na práci v neděli odpoledne, pokračuje synek, a já už to nevydržím a skočím mu do řeči. Musel jsem se balit, chápeš? Balit, jo? A co? V tom okamžiku už Sylva přinesla kávu a zeptala se úplně stejně. Co balit, tati? Potřeboval jsem si sbalit věci, zítra odjíždím. Rozhodl jsem se, že odejdu do domu s pečovatelskou službou, a nastoupit tam mám zítra. To je důvod, proč jsem s vámi chtěl mluvit. Takže teď to víte. Budu potřebovat, abys mi pomohl s taškama, říkám Michalovi, Sylva mně ráno zavolá taxi… Do urychlené zprávy o mém zítřejším odjezdu se ozve bušení na dveře.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
