Obstarožní kazetový magnetofon, který sem Freude před patnácti lety odložil a zapomněl na něj a na němž si Muklová přehrávala anglická slovíčka, spustí mou nejoblíbenější. Ode an die Freude. Rytmus mých trhavých údů odpovídá Beethovenově trhavé radosti. Černý pytel poměřím délkou těla mrtvé. Je příliš krátký, musel bych jí zkroutit nohy. Zpřelámat hnáty. Jak říká Muklovka. Normálně bych to udělal, člověk za ta léta otupí, oblíbené tóny ho inspirují k tvůrčím polohám, jsem umělec mrtvých těl, skládám koláže a zdobím, ale tentokrát tělo poškozené nebude, tentokrát žádný kubismus v praxi. Krejčovským metrem raději vezmu míru lidské kůži. Lesklé, černé pytle přeměřuju přímo u kovové skříňky. Samá voda – přihořívá. Když si konečně vyhlídnu ten pravý, mrtvou odstrojím. Nahé mrtvé tělo do pytle nasoukám. Začnu u odbarvené hlavy, povislých prsou, černé jámy a napuchlých kotníků, ty mě zvlášť potěší. Spřízněná duše. Ženská je zachovalá, pěstěná. Stejně jí to nebylo nic platné. Gita Lauschmannová, brzy seskládám písmena toho podivného jména. Ta asi nebyla místní. Doktorka Gita Lauschmannová. Tady jsou si, drahá Gito, všichni rovni. Tady už nikoho nic nepálí.
Zítra ji zasypou hlínou. Posmrtné vzdušné lůžko. Zatěžkané k udušení.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
