Městská knihovna v Praze.
Písmo je nepříčetné, psáno bylo v pološeru, ruce měla vlhké potem, což svědčí o krizi. Není tu stínu vypočítavosti, ale také ne velkodušné a pošetilé oběti. Chtělo se jí líbat, a více než to. Je jí dvacet pět let. Přesilná a strašná je vzpoura těla. Vzpomněl si na její palladickou ladnost, na bezpohlavní čistotu jejího nevykvetlého ženství. Něco potřísňujícího padlo na ni. Ubohá Heleno, kdybys aspoň byla krásná; nikdo by se pak nepodivil tvé vášni a nesnížila by tě v očích nikoho. Ale nejsi krásná, i nezbývá než být k tobě nespravedlivý. Jdi, Heleno; je-li co jisto na světě, je to, že tě nemiluji.
A opět na ni vzpomněl, vzpomněl si na ni v dobrém a viděl její čiré, líbezné oči. Ne, Heleno, moudré děvče, nevěřím ani tomu; není to měsíční nepokoj ženy, není to tělesná bouře, nýbrž nějaký divný omyl. Tvé srdce se pomátlo, zítra zas bude jasné a pokojné; ale běda, tu vzpomeneš na svůj čin, a bude ti přehrozně studem a ponížením. Budeš sebou pohrdat, rozryješ se hanbou nejpalčivější a nikdy už, nikdy mně nebudeš chtít přijít na oči. Ach, Heleno, jak vám to mám říci? Nemyslete na to, věděl jsem hned, že to tak není; spálil jsem to psaní a rozfoukl popel, nevím už, co tam bylo psáno; patrně něco v ten smysl, že mne máte ráda způsobem nejšlechetnějším.
Vrhl se ke stolu a začal psát:
Heleno,
děkuji Ti za slova lásky; je mně jako člověku nehodnému. Dáváš mi více, než dovedu svým bídným srdcem oplatit. Jsem člověk opotřebovaný, dívenko, a svět mne neudělal tak dobrým, jak bys Ty zasloužila.
A nyní, drahá Heleno, můžeme opět být moudří. Pronesla jste slovo, které se muselo říci; jste statečná a obdivuhodná. Bylo už nutno, abychom upřímně…
Položil pero. Je nicméně jasno, že ji nemiluji; jak je možno, abych jí to neřekl? Čmáral si mechanicky po podložce slovo „nikdy“; vtom zazněl zvonek. Slyšel služku otevírat; někdo tiše mluvil a zaklepal na jeho dveře. Řekl „dále“, ale nikdo nevstupoval. Šel sám otevřít; o veřeje opírala se Helena, tisknouc obě veliké ruce k prsoum.