Jednoho dne – stejně jako jeho nejbližší přátelé – dostal neodvratný příkaz, po němž musel rodinnou vilu opustit jakoby navždycky. Vyhnali je přitom ven z úkrytu, do chladna a na světlo dne jen proto, aby je znovu zavřeli o kus dál, za zdmi kasáren. Jeho posádkové město, Plzeň, nepůsobí o nic přívětivěji než jiná, „mazáci“, jen co sem dorazí, ho taky hned varují: „není tu nic, uvidíš“. Krátce nato si nicméně začne město zalidňovat po svém, novým průzkumem míst a pátráním po jejich skrytém životě.
Hned masivní a trochu nadutá budova starého Divadelního skladiště nepatří jen k nejpozoruhodnějším almarám, které denně trčí do stmí vání. Její sloní těžkopádnost, jakoby vypleněná šeď zdí zpestřených jen strohou výzdobou – pouhými reliefními náznaky čtverhranných sloupů – dávají tušit za svým mlčením i špatně potlačovaný povzdech. Pokaždé, když navečer míjí budovu jako vyhaslou planetu a vzhlíží k špinavému skleněnému půlměsíci nad vchodem, kam se věší zbytky denního světla, cítí se v sobě zpřesňovat představu události, s níž se mu skladiště zdá spojeno. K tomu, aby narazil na její stopu, by bezpochyby stačilo prolistovat staré noviny; někdy počátkem dvacátých let, říká si, sotva pár měsíců po tom, co bylo slavně dostavěno, vzrušilo až dosud panenské skladiště veřejnost díky záhadné vraždě, jejíž pachatelé skryli svou oběť – nejspíš s pomocí skladníka – právě v něm. K obrazu budovy samotné, která musela být při otevření poslední architektonickou novinkou, byla bezpochyby obětí mladičká, sotva šestnáctiletá dívka; po objevení zločinu mohlo zato skladiště už jen poklidně stárnout, natolik napříště patřilo k paměti města a k zásobě jeho nedosněných snů… Stačí však, když výzkumník zajde do protějšího výčepu (kde se do povyku vojáků jako on mísí řev opilců v civilu), aby tu prožil stmívání jako novou zápletku temného případu.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
