21. Královna
Doma seděl jen úpravný, mírně zapáchající stařec a já. Stará s mladou pravidelně mizely za svými cíli. První do druhé nejspíš hustila minulost, druhá do první přítomnost, k tomu pohár. Nevadilo mi to, měl jsem uspokojivý program. Seděli jsme s Leventem v hale a pozorovali se. První krok udělal on – jednoho dne se mi zadíval do očí a nechtělo se mu uhnout. Pohled jsem opětoval. Po několika minutovém zírání se cosi prolomilo. Začal se mezi námi odvíjet tichý ubožácký příběh na pokračování. On v křesle, já v křesle, mezi námi příborník. Hleděl na mě, jako bych byl součást nábytku. Náhle měl oči jako koza. Jako zmije gabunská. Pak měl zrak starého, rakovinou prolezlého karbaníka. Hleděl na mě očima Freddieho Jonese z Duny. Pak nechal vystoupit na povrch lebku, přes kterou byla jen formálně přetažena tenká kožní blána. Šlo o to, kdo koho víc vyděsí. Nejen o to. Byl to test, jen jsme se nemohli dohodnout, kdo koho testuje. Když bylo nejhůř, použil jsem svou starou zbraň, pohrdavý pohled, který jsem kdysi upíral z kojeneckých peřin na dospělé, když se nedívali. Ten dokázal Leventeho pěkně znejistět, ale musel jsem to sám držet na uzdě. Oživovat z kontextu vytržené komponenty dětství není dvakrát bezpečné. Slavný příklad – jak dopadl Nietzsche, když se rozhodl obejmout koníčka bratra, zřítil se zpátky do dítěte a zmizel v něm.
Když klepl třemi prsty o hranu stolu, znamenalo to žízeň – pít. Snosil jsem vše, co bylo v dosahu. Džus se červenal, ve vodě skotačilo slunce, mošt byl v plechovce. Vypil postupně všechno, pak mi zahákl prst za košili a přitáhl si mě k sobě. Ukázal na zarámovaný snímek na příborníku, byl na něm on a teta, fotka z časů.
„Je to kunda,“ řekl, použil hrubé portugalské slovo, a dodal: „A já jsem ředitel.“
Než jsem stihl vymyslet odpověď, cvakl zámek a ve dveřích se zjevila Iris, na sobě sametově černou kajdu plnou prýmků a karabinek, sukni až na zem. Vypadala jako infantka. Chlap okamžitě udělal mrtvého brouka. Převrhl dokonce sklenici na stůl, aby dokázal, jaký je chromajzl. Moc si nepomohl, dívka ho bez debat odvedla do koupelny a pak do komůrky, tam pyžamo a spát.
„Teta bude do rána pryč, víšchch,“ šeptala mi písečným hlasem na opačném konci bytu, kam jsme se stáhli, zatímco já rozepínal přezky a háčky na té její kajdě. Zalezli jsme pod duchnu a přilnuli k sobě jako dvě pryžové polokoule.
„Kmotr mluví,“ hučel jsem s nosem v bezedné rýze jejího pupku.
„Co řekl?“
„Že je ředitel.“
„On nejen mluví, on i slyší, vidí a ví,“ říkala a já naslouchal zvuku jejích hlasivek, rezonujícímu v útlém a pevném trupu, plném kapalin. „Ale je divné, že to řekl zrovna tobě, předtím neotevřel pusu léta.“
„Co on je vlastně zač?“ zeptal jsem, se, chtěl jsem dál naslouchat tomu dunění.
Původně dělal ředitele výzkumáku v Budíně, vykládala. Potom vzal dráhu a dal se do služeb jistého šantánu v Barceloně či v Madridu, teď nevěděla. Tam se z něj stal zase ředitel. Což bylo právě varieté, kde teta Bea, ačkoli dřív obchodnice s nábytkem v Pešti, hádala v průběhu svého vystoupení, na jakou osobu ten který host myslel v momentu, kdy to sdělil jejímu asistentovi. Asistent byl hrbatý homosexuální bulharský žid z Kuvajtu s tak zvláštním osudem, že mi o něm extra poví jindy. A ten jí to hned telegrafoval tajnou abecedou, ne? smál jsem se. Ne, řekla a vrazila mi hlavu do břicha, bylo to složitější, netrap mě. Levente a Bea – láska, Lisabon, třiadvacet let spolu. Měl prachy, uměl se smát. Před pěti lety ho ťukla drobná mrtvička, bez následků. Díky ní se ale seznámil s doktorem, který mu v rámci navázaného přátelství svěřil, že jsou případy, kdy to člověka klepne a zakonzervuje ve velmi nelichotivé situaci, při masturbaci, ale i horší věci. Zřejmě typický lékařský vtip. Jenže Levente si ho vzal k srdci a přizpůsobil vše požadavku, aby jemu se nic podobného nestalo. Vpravil se do role kripla. Přestal se hýbat, mluvit. Seděl a usmíval se. Byl připraven. Na velkou chodil jedenkrát týdně, vždy v úporném propojení s Beou, která měla, kdyby něco, přispěchat a uvést ho do důstojného stavu. Jak by se to dozvěděla, když nemluví, namítl jsem. Sám jsi slyšel, že mluví, odvětila. Donutit ho, aby se vykoupal, to je teprve boj. Mimochodem měli překrásnou matně lesklou mosaznou či snad bronzovou vanu, obloženou šafránovými kachli, stejně jako zbytek úzké, extrémně dlouhé koupelny. Police přeplněné fosilními mýdly a hroudami staleté pemzy, jimiž si odíraly paty zástupy z kolébky se vynořujících a zas do hrobu klesajících nájemníků.
„Osprchovat se sice nechá,“ žalovala, „ale představ si – musí mít vedle vany přichystanou čistou košili, boty a oblek. Kvartýr je jeho, stejně jako je jeho celej dům, proto si tak vyskakuje. Od rána do večera se chystá do hrobu!“
Načež se hořce rozplakala.
„S Beou je to zlý,“ vydechla. „Umírá. Jsem tu, abych s ní byla, jenže já už jsem bez energie, nemůžu se smát. Navíc mi volal manžel, buď se mám vrátit teď, nebo už nejezdit. Mám tě ráda, jenže jeho taky. Navíc mám o něj strach, tak poletím.“
„Proč máš o něj strach?“ řekl jsem, abych něco řekl.
„Má jednu otravu krve za druhou,“ svěřovala mé klíční jamce. „Loni přesedlal na body art, jeho první bylo, že se snažil naroubovat si na vlastní hruď šest čerstvých šakalích uší. Rval kvůli tomu do sebe hormony, antibiotika, skončil na jednotce intenzívní péče.“
„Kde vzal tolik uší?“
„Sehnal mu je Mihael, náš jediný známý, jinak k nám nikdo nechodil. Jindy si napíchal všude pod kůži luminiscenční barvu a měsíc natáčel vteřinu po vteřině pohyby vlastního těla. To jsem měla denně před očima. Nešlo to vydržet. Jenže jsem na něj zvyklá, rozumíš? A do toho Bea, ááh!“
Navalil jsem ji na sebe jako vycpanou laň a objal. Po městě světélkovaly milióny mázdrou potažených oček, vykukujících ze tmy akvárií ve výlohách zavřených rybáren. Oček, která nic nechápou, nicméně vidí. Po římsách puklých domů hopkaly veverky, pod podlahami probořených sklepů se měkce rozlévaly národy krys. Městským parkem bloudili naříkající ptáci.
Ráno teta hlučně odemkla, šla do koupelny a nechala sténat bojler, dokud jsem se nedobelhal v naruby natažených kalhotách do svého výklenku se sklápěčkou. Pak jsem slyšel, jak budí a obléká Leventeho. Potom se v kuchyni pustila do výroby snídaně, kuchařka nebyla kdovíjaká, kaše, suchar, křupavá rybí ploutev a nazdar. Světlo nového dne se mi zdálo být bělejší. Skutečnost nějak skutečnější. Obyčejnější. Obyčejná, až mě z ní svědila spodina lebeční.
Na zbytek dnů jsme zmizeli do hotelu. Leželi jsme a poslouchali z přehrávače precizní klavírní girlandy, při nichž jsem prováděl urážlivé manipulace s různými končetinami. „Ty!“ řekla a klepla mě po čele CD obalem s nápisem Friedrich Gulda spielt Mozart. Pak jsem telefonicky objednal na pokoj další občerstvení No. 2. Ozvalo se zaklepání. Dívka se opásala dekou, otevřela a přijala od lesknoucího se posla tác s lahví a bagetou.
„Slušelo ti to,“ pochválil jsem výjev.
„Četla jsem v Goyově životopise, že španělská královna přijímala vyslance při toaletě do půlky těla, prsa směl vidět kdekdo, kotník nikdo.“
„Jestli to byla ta, co ji namaloval po boku Karla Španělskýho,“ uplatnil jsem vysurfované vzdělání, „tak potěš pámbu.“
Následovala krátká recidiva kočkování. Friedrich Gulda nám do toho vyťukával Rondo alla turca. Nevkus je všude, je to jazyk boží. Věděli jsme, že se beztak cosi už naplnilo. Že je zajímavější část za námi, nebo by brzy byla. Pokud by náhodou nebylo lepší konečně s někým zůstat, co, ty kudličkáři, křičel jsem sám sobě do zad. Pušku rozebrat neumíš, ženskou si neudržíš.
„Co ti chrastí v kouli?“ ptala se.
„Že tu asi pár dní zůstanu a dohlédnu na Leventeho, ať si teta trajdá, kudy chce.“
„Nevím, jak ti poděkovat,“ řekla jako správná moderní hrdinka.
„Dlouho tu ale nebudu, musím taky domů,“ odvětil jsem a byl jsem v loji.
„Pár dní není málo. Bea má bolesti, ale má spoustu lidí, se kterými si potřebuje popovídat.“ „Tak fajn,“ souhlasil jsem a přihlazoval jí pačesy k hlavě.
„Chceš, abych vypadala jako bluma, jo?“ špásovala a hruď se jí třepetala v bundičce pod popruhem kabely. To už jsme stáli pod řídkými palmovými listy u letištní haly a ona mi kreslila fixem přes retro pohlednici dvacetimístné telefonní číslo. Na fotce seděli do sebe ponoření obrýlení muži. Zahradní kavárna, Avenida Liberdade, 1950. Někdy mi zavolej, ano? připsala. V bezcelní zóně ji netrpělivě očekával její performer, přiletěl si pro ni. Zamávali jsme si. K mávání se vzápětí připojila teta, která nás sem hodila svým seatem.
„Mějte se tu krásně!“ křikla mladá a hlas se jí rozsypal jako sklo po nárazu. Otočila se a šla. Kufr vlekla jako chcíplého bernardýna. Z terasy jsme ještě mávali jejímu letadlu. Airbus, do kterého na stupovala s copatým blonďákem v pomačkaném baloňáku, který nesl její tašku, byl sice bílý s rudými motory, kdežto ten, co zrovna schoval podvozek, byl zlatý s obrovským smajlíkem na směrovce, my jsme však za ním třepali oběma rukama ze všech sil.
„Há, to je dobře,“ řekla Bea a vysmrkala se.
Cestou do centra mě požádala, zda bych u ní den dva tři nepobyl jako host, ne jako vetřelec. Přesněji řečeno, že si myslí, že by mi mohlo prospět, kdybych jí příležitostně o sobě něco řekl. S jazykem jsem na tom byl tak, že jsem rozuměl polovině všeho, co říkala. Sám jsem pořád vytahoval odpovědi ze slovníku. Pokoušet se líčit veškeré přešlapy a nedorozumění z nich plynoucí by bylo nudnější než vyprávět libovolný film od Pasoliniho. Snad s výjimkou Saló aneb 120 dní Sodomy, smíchat zvratky a lejna s Chopinem, Orffem, sv. Pavlem a spol. muselo v 70. letech vypadat jako smělý nápad. Těžko však uvěřit interpretaci pekla, působícího jako zimničnatý kozí valčík na konci sezóny. Naplněného ryze ženskou nenávistí ke všemu, co není pod kontrolou. Nemluvě o faktu, že zmršit tak skvělou předlohu může snad opravdu jenom básník, učitel, novinář, estét, herec, marxista, kritik a sudič, Ital. Idealista. Němec by to, panečku, dovedl jinak roztočit. Takový Fassbinder by tomu byl dal jiné grády, Rainer Werner. Ital zjevně nebyl schopen se i jen poptat po pravé povaze Sadova psaní. Žádná moralita, alegorie, podupávání hodnot už vůbec. Jen čistá rozkoš z vyjmenovávání. Krajní forma poezie.
„Tak jak?“ řekla teta. „Ano, či ne?“
„Rád,“ odvětil jsem, „děkuji.“
„No vidíte. Alespoň budete mít možnost sledovat tu bžundu, která se odehrává kolem toho, čím se živím, ne?“
„A jak se vlastně nazývá to, čím se živíte?“
„Bezbřehá lidská důvěřivost.“
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
