14. II. 1945 (z deníku občana)
14. II. 1945
(z deníku občana)
Praha
Když se ozvaly sirény, zdálo se mi o A. Snažil jsem se jí rozepnout šedivý zimníček, ale prsty se mi třásly a knoflíků stále přibývalo. Hned po výstraze následoval poplach. Přetáhl jsem si deku přes hlavu, chtěl jsem rozepínat dál, ale to už byla v pokoji maminka. Rychle jsme se oblékli, otevřeli okna, aby je nevyrazila tlaková vlna, a vzali náletové kufry. Ve tmě schodiště bylo slyšet kroky, hlasy a dětský pláč.
Ještě včera nechodil do sklepa nikdo. Za nocí jsme poslouchali v posteli a ve dne se dokonce beze strachu dívali, jak nad městem křižují spojenecké svazy. Daleké fronty, na které jsme tolik čekali, byly náhle na dosah ruky. Malé třpytivé body zanechávaly na obloze bílou pavučinu sraženého vzduchu. Byl jsem nahoře s těmi muži, kteří za nás bušili do Německa. Oko za oko, zub za zub!
Dnes v poledne dopadly bomby na Prahu. Na mosty, na náměstí, na obytné domy. Viděl jsem to!
Šel jsem do gymplu letenskou strání. V zimním slunci se letadla podobala vánočním ozdobám. Ještě jsem se podivil, kde se vzaly dole ve městě ty veselé prskavky. V tu chvíli se teprve ozvaly sirény, které hned přehlušil temný, strašný, rachotivý zvuk.
Tehdy jsem pochopil, že se dívám, jak umírají lidé. Prahu přeťala dlouhá ohnivá rána, od Smíchova až k Vinohradům.
Vinohrady! Zahrabal jsem tašku s učením do sněhu za holé keře a běžel jako smyslů zbavený dolů, přes most, ulicemi. Předjížděly mne hasičské stříkačky i ambulance. Schwerinova třída byla už od Národního muzea uzavřena policií.
– Pusťte mě! křičel jsem, – pusťte mě za ní!
Slitovali se. V ulici stál prach jako černá mlha. Poledne se proměnilo v půlnoc plnou požárů a křiku. Minul jsem zázrakem nezasažený rozhlas a našel spíš po paměti Mánesovu ulici.
Její dům byl nepoškozen. Přesto jsem zoufale bušil do dveří, úplně jsem zapomněl na zvonek. A. mi otevřela v šedivém zimníku, jak právě přišla ze školy. Chvěla se, byla bledá, neschopná slova. Vzal jsem ji za ruku a beze smyslu provedl přes kuchyň do pokoje. Tam jsem ji objal.
– Já tě miluji! Já tě nedám!
Čeho jsem se od léta neodvážil, bylo náhle možné. Padli jsme na postel a líbali se. Hladil jsem, kde jsem ji vždycky toužil hladit, vůbec jsem nevnímal tlustou drsnou látku.
Ostatně za chvíli přiběhli její rodiče.
A teprve pak, ve snu, jsem začal rozepínat nekonečnou řadu knoflíků a neskončím, dokud nerozepnu poslední.
Sklepní prostor je rozdělen dřevěnými latěmi. Každá z dvaceti rodin tu má své oddělení. Jako ostatní i my jsme už na podzim odházeli uhlí až do rohu. Máme tu staré křeslo po babičce, dvě židle a stolek. Maminka plete při svíčce svetr. Vídám ji tak od dětství. Když byl táta nezaměstnaný, musela nás živit. Chodil jsem s ní prodávat svetry manželkám obchodníků v sousedních čtvrtích. Tady ne. Nechtěla, aby se vědělo, jak dopadla dcera ředitele banky, která se vdala z lásky. Platili nám většinou masem, máslem a cukrem. Občas maminka plakala, že ji ošidili. Anebo že jí řekli Ženská. Když dostala peníze, koupila mi linecký koláč. Jestli skončí válka a budu mít peníze, pojedu s ní do Lince. Linec je pro mne něco jako ráj.
Vidí mne psát a říká.
– Nekaž si oči!
– Ty si je kazíš taky!
– Ale ty musíš daleko dohlídnout!
Za laťkami u sousedů se pohybuje tátův stín. Slyším ho šeptat. Vím, že přeříkává panu Jankovcovi večerní zprávy z Londýna a z Moskvy. Táta je nejchytřejší člověk, jakého znám. Umí sedm řečí. Nikdy nepochopím, jak ho mohli nechat dva roky bez místa. Když jsem se ho jednou zeptal, zasmál se.
– Člověk může mít buďto peníze, nebo přesvědčení.
Četl snad všechny knihy na světě. A je statečný. Ale o tom teď nesmím psát. Až někdy jindy. Snad.
Letí. Celý sklep ztichl. Blíží se ten zvuk, který umí prostoupit všecko. Už začaly bouchat flaky. Drnčí okna. Maminka pořád plete, ale vidím, že se dívá jinam, někam strašně daleko. Nikdo z nás nechce dát najevo strach. Anebo se bojím jen já? Ano, já se bojím. Pořád vidím ty veselé barevné prskavky a tu černou mlhu potom. Možná, že za chvíli dopadne bomba i na náš dům. Taky proto začínám psát tenhle deník.
Bude mi teprve sedmnáct. Ze všeho na světě znám jenom válku, hlad a strach. Lidé přeletěli oceány, dobyli severní pól, objevili důležité léky, napsali tak nádherné knihy, jako je Cyrano z Bergeraku, Válka s mloky, Michal Strogoff. Já jsem ještě nestačil dokázat nic, vůbec nic. Nic než to jediné:
Že jsem miloval Ji, miloval nejvíc, jak to vůbec jde. Líp už to sotva budu někdy umět, i když snad zázrakem přežiju tuhle noc. A jestli ne?
Jestli ne, snad někdo vyhrabe můj deník se třemi popsanými listy, na které se vešel můj život, snad je vyhrabe, snad tě najde, snad ti ho dá.
V tom případě si někdy vzpomeň na ten den, kdy prvně padaly na Prahu bomby, vzpomeň si a zasaď mi na hrob knoflíčky svého zimníku, A., má lásko, má první a poslední lásko!
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
