Máří přiběhla od kašny s prameny vlasů vlajícími z uzlu, po tvářích jí tekly slzy. Nemohla popadnout dech, její zrůžovělá pleť kontrastovala se zděšením, které měla v očích. Herman na okamžik uviděl někoho jiného než svou služku, za touhle ženou by se ohlédl na ulici, kdyby ji potkal. Ještě zkrásněla. Hrůza znásobila její půvab. Jakmile přerývaně spustila, kouzlo okamžitě zmizelo. Už vnímal jenom její hlas.
„Šimona zamordoval jeho tatík, namíchal mu jed do vína. Nějaký žid prý všechno popsal v dopise hejtmanovi,“ vyhrkla.
„Uklidni se, no tak.“ Herman ji vzal do náruče. „Který otec by provedl něco takového?“
„Otec? Žid je to! Nedívejte se na mě takhle, mistře. Já vím, odkud jste přišel. Jestli ale provedli takové zvěrstvo…“
Vymanila se z jeho objetí, svezla se na kuchyňskou sesli. Položil jí zezadu ruce na ramena. Uvědomoval si teplo, které z ní vyzařovalo.
„Mistře! Znáte otce Johanna a jezuity. Víte, jakou mají moc! Ať se přimluví, aby se ten mord pořádně vyšetřil!“ Naléhavost jejího pohledu znásobila jeho pocit, že si musí o Šimonovi znovu s někým promluvit. A právě v Klementinu byli ti, kdo věděli nejvíc. Nohy mu ujížděly po zledovatělém sněhu, měl pocit jako ve zlém snu, že běží, a přitom zůstává na místě. Brzy začal lapat po dechu.
„Ono jde o život?“ osopil se na něj vrátný přes mřížku ve vratech. Sotva stačil odemknout, Herman ho odsunul křídlem dveří. Jeho krok se rozduněl v chodbách koleje. „Otče Johanne!“ křičel, až ze dveří vybíhaly postavy v černých kněžských hábitech. Našel ho v pracovně, usazeného za stolem, s hlavou vzpřímenou. Stůl stál pod sklenutím stropu; zdálo se, že kněz potřebuje nad sebou co nejvíc prostoru.
„Jako na zavolanou,“ usmál se Johann.
„Co se stalo Šimonovi?“
„To právě chceme zjistit. Cožpak by ho nějaká choroba dokázala sklátit tak rychle? Před pár dny byl prý ještě v pořádku.“ Herman si uvědomil, jak na něj proti jeho vůli působí Johannův tón. Ty dobře vystavěné věty, pronášené zkušeným řečníkem. Proti své vůli ucítil, jak se uklidňuje a jak v něm důvěra ke knězi překonává pochybnosti.
„Slyšel jsem, že podezřívají Lazara.“
„Šimonova otce i celou rodinu samozřejmě vyslechnou. Modleme se, ať odhalí pravdu co nejrychleji, aby nestrádali nevinní. Ostatně, právě ty jim můžeš pomoci. Promluvil jsem s hejtmanem. Při vyšetřování bude potřeba člověk, který zná židovské obyčeje.“
„Ale… já přece musím být v tiskárně… Bešonised čeká velkou zakázku…“
„I s tvým impresorem jsem už pohovořil. Představa, že budeš uprostřed dění, ho doslova nadchla. Všechno je řízeno Prozřetelností, mistře, ačkoli ty se zřejmě nedokážeš zbavit pochybností. Nevycházejí, doufám, ze stesku po tvé někdejší obci?“
Herman zavrtěl hlavou. Spolkl výčitky, které chtěl Johannovi říci, zaskočený naznačeným obviněním.
„Právě máš vynikající příležitost svou věrnost jediné pravé víře dokázat. Važ si svého požehnání. Už jenom to, že ses tady sám od sebe objevil, je bezpochyby způsobeno zásahem vyšší moci. Vydej se za Bedřichem z Kutenštejna, hejtmanem na Starém Městě. Hned teď. Nedívej se na mě tak nevěřícně. Vskutku požádal o tebe a o ni koho jiného. Nebo si snad nepřeješ, aby pravda vyšla co nejdříve najevo?“
„Proč právě já…?“
„Nechápeš snad, že bude na tobě, jak židovské pověry vyložíš? Víš přece, že slova se dají pochopit různým způsobem – pro obviněné to bude mít převeliký význam.“
Herman vyšel z koleje s nejednoznačnými pocity. Připadal si, jako by získal možnost, jak se dozvědět, co se stalo Šimonovi. Zároveň v něm zůstal stín obav. Johann mu neřekl, co si myslí o Lazarově vině. Proč ho znovu zapojil do příběhu? Co od něj očekává? Jakou roli má Herman sehrát? Johann přece věděl, co si tiskař o snaze obvinit ze Šimonovy smrti Lazara myslí. Řekl vrátnému několik omluvných slov. S tlukoucím srdcem zamířil Platnéřskou ulicí na radnici za hejtmanem. Zimní odpoledne se rychle proměňovalo v mrazivý večer.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
