Sedíme na mokrých a studených kamenech v lese nad chatou. Sedíme v pláštěnkách a za sebou, protože jinak bychom se sem nevešli, opírá se mi o kolena, dívám se jí do vlasů, hladím je mokrýma a studenýma rukama, ale drží. Ze stromů pořád padají kapky, ale les nás schová, nemusíme se bát, že by nás někdy někdo našel. Lehneš si mi na klín, točí se mi hlava, na chvíli se někam propadám, ale pořád vím, kde jsem, s kým jsem, proč tu jsem a co chci. Jen se mi o ničem z toho nechce přemýšlet. Ani nemusím. Všechno jde samo, nic neplánuju, ničeho se nebojím. Nemluvíme, není proč. Jsme spolu.
Za chvíli tě budu muset vrátit vašim. Stejně mi něco zůstane.
Přes střechu Karlovky pozoruji protější louku. Je to daleko a vysoko nad řekou, ale přesto tam dobře a ostře dohlédnu. Po vyštěrkovaných cestách občas projede gaz, a možná bych dokázal rozeznat i maličké postavičky promoklých turistů. Jenže se jich tam v tomhle počasí moc neprochází. Vracím se očima ke Karolíně, k jejím vlasům, k její tváři, k přivřeným očím, k dlouhým prstům budoucí klavíristky. Pohladím je, stisknou mě.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
