Když otírala špičatý pomníček, na němž bylo spadlé listí z břízky a sem tam i nějaký klacíček, měla opět dojem, že někde poblíž hro bu někdo je a slídí. Byl tu všude stále úplný klid, to zvláštní divné mrtvé ticho, snad teď po té střelbě ještě větší, podivnější, a z dálky stále zaznívala hudba, trubky a trumpety, ale teď už očividně slábla, pohřební průvod se zřejmě vzdaloval a docházel k hrobu… i zvony z páté kaple slábly, ty se sice vzdalovat nemohly, byly stále na jednom místě, ale ten, kdo zvonil, tahal zřejmě za provaz čím dál slaběji a slaběji… Ale dojem, že tu někdo poblíž je a číhá, paní Mooshabrovou nepouštěl. S hadříkem v ruce ustala v čištění pomníčku a znovu koukla do těch keřů za hrobem, které teď byly holé, suché a bylo jimi tak trochu i vidět, ale že by tam za nimi někdo stál a číhal, přece jenom neviděla.
Rychle očistila pomník a vzala z tašky druhý hadřík, aby očistila nápis, to jméno nešťastné matky. A vztáhla na ten nápis ruku… a pak přišla rána.
Paní Mooshabrová vykřikla, země se s ní zachvěla a nebe zatočilo. Hadřík jí vypadl z ruky… a pak už jen cítila, že klesá.
V poslední chvíli se snad zachytila a opět se trochu postavila na nohy.
A pak zírala na náhrobek Terezie Bekenmoschtové, zírala a zírala, země se s ní chvěla a nebe točilo, nevěděla, co se s ní děje.
Neboť paní Mooshabrová nehleděla na hrob Terezie Bekenmoschtové, nešťastné matky, nýbrž na hrob zcela jiný.
Na hrobě nestálo Terezie Bekenmoschtová, nýbrž Natálie Mooshabrová. „Natálie Mooshabrová“ velkým zlatým rytým písmem, „majitelka pastí“, a nejdoleji, tam, co bývá křížek – obrovská vyrytá myš.
Paní Natálie Mooshabrová stála před svým vlastním hrobem.
Nikdo neví, jak dlouho tam paní Mooshabrová stála. Hrob nebyl u cesty, takže ji nikdo neviděl, a tak nikdo ani neviděl, jak třeští zrak a jak se třese, chvěje se jí hlava, brada, ruce, nohy, jak jí u nohy leží hadřík, velká černá taška, nikdo ani neviděl, jak je bledá, a neviděl ani pot, který se jí řine zpod starého šátku. A ona neslyšela nic, ani hudbu z pohřbu, který snad už stejně někde došel k hrobu a zmlkl, a neslyšela ani zvony z páté kaple, které snad už také dozvonily, a neslyšela ani, že je někdo živý poblíž, za těmi hustými suchými keři, které zakrývaly další hroby. Zírala na hrob, na své vlastní jméno, na ten titul a na tu myš, a myslila, že je mrtva.
Po neurčitě dlouhé době se pohnula.
A pak se náhle vyřítila od toho strašného hrobu na cestu.
Cesta byla stejně pustá, prázdná jako dřív, pustá, prázdná, jen jeden jediný starší člověk v dálce kráčel… paní Mooshabrová se rozběhla za ním.
„Co je,“ zvolal starší člověk, když ji viděl, „co je, co je, co se děje…“ a byl úplně vylekán a zděšen.
A pak zděšen a vylekán se dal do rychlé chůze, téměř do běhu. Paní Mooshabrová běžela snad ještě kousek před ním, snad po jeho boku, a tak, na smrt bledí, zděšení a uhřátí, doběhli.
Doběhli k hrobu a paní Mooshabrová s výkřikem ukázala na náhrobní nápis.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
