Švestkový sad padá dolů z hřebene; ze samého hřebene padá dolů strmou strání tento od všech vsí zhruba stejně vzdálený sad švestek či kulovatek (nerozeznám je od sebe tak bezpečně jako místní; rozeznám je až podle plodů: jde-li, nebo nejde dužina lehce od pecky). Snad patří k některé z rumunských salaší, kterými jsem procházel (vykulené děti a řvoucí psi; ostražité ženy a prádlo na šňůrách natažených mezi ovocnými stromy; dobytek a vysoké, na kůl naražené kužely slámy, tak typicky balkánské; muže jsem nikdy na salaších nespatřil: snad někde po lesích kácejí habry, kradou dřevo, číhají na divou zvěř; snad někde v barech u Dunaje roztáčejí tu hrstku peněz, kterou si kdesi vydělali)… Za chvíli dozrají švestky či kulovatky; dole u Dunaje už je vše zralé; tady to trvá déle; ale přesto cítím: už za malou chvíli. Snad ještě dnes. Nevím; nestál jsem nikdy u stromu a nesledoval, kdy přesně je plod zralý… Dozrají švestky a vesnicí zaplanou výhně kazanů; hlavně toho velkého; toho Haškojc. Valaši, Češi, Srbáci: všichni k němu budou jezdit se sudy kvasu na vozech; a potom budou u kazanu popíjet čerstvou pálenku a zpívat a smát se: zlaté zuby budou zářit dýmem prosyceným babíletním podvečerem; radost, čirá radost… To první léto jsem tam pil pálenku s directorem; zíral jsem na oheň a velký měděný kotel. „Už jste někdy něco takovýho viděl, pane učiteli?“ ptal se mladý Véna Haškoj. „Ne.“ Potácel jsem se pak svým velkým bílým domem, svaté obrazy mi pulsovaly před očima; vše se chvílemi ztrácelo v mlze, rovnováha nečekaně mizela a nečekaně se vracela. Myslel jsem, že jsem otrávený; myslel jsem, že slepnu. Seděl jsem v chladné zářijové noci na schodech do stavení a třásl se strachem… Druhý den mi bylo lépe než kdy předtím. Cítil jsem se jako znovuzrozený… Pálenka ze švestek a kulovatek; to je krev tohoto kraje… I teď mám s sebou láhev a občas usrkávám… Na každé z těch salaší jsou sudy, demižony, kanystry nebo láhve s pálenkou… A i tady, tady na hřebenech, nečekaně mezi dvěma habrovými lesy: i tady náhle padá dolů strání sad plný dozrávajících švestek či kulovatek… Dozrávají u domů, v obřích závrtech v polích (místní jim říkají prostě a krásně jámy), dozrávají u cest, u krchova, u kostela… Divoká krev tohoto kraje: opojná i zkázonosná; napájející i jako oheň požírající; rozproudí řeč i zboří svět křivým slovem; napřáhne ruku k přátelskému stisku i ke stisku hrdla ve víru polonevědomé rvačky; vytahuje z hrobů pravěké vzpomínky a do plamenů háže, co se přihodilo včera… Dobro, či zlo, zde nelze rozhodovat: pálenka, ta pohostinná, kterou vám nabídne každý sedlák v poli, když se lopotí za propoceným plavohřívým koněm; pálenka — ta samá, ze stejné láhve — se pak podepíše podlitinami na tváři jeho ženy a dětí (švestkové podlitiny; dozrávající kulovatky kolem očí)…
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
