+A
-A

Emil Hakl:
O rodičích a dětech

Zase jsem viděl to schodiště, které chtě nechtě bylo páteří domu; ty skřípějící schody, pokryté prošlapaným kobercem, přidržovaným dutě kloktajícími mosaznými tyčemi. Zavřel jsem oči a stoupal po schodech do patra. Přede mnou se kymácela chodba plná dveří, za jedněmi se chvěla vysoká a studená koupelna, za dalšími vibrovaly nějaké komůrky a ložničky. A pak ještě jedny dveře, ty nejzajímavější. Protože za nimi se nacházel zapomenutý pokoj. Byla tam dlouhá a úzká, přes roh zahýbající místnost s dřevěným stropem, ztrácejícím se vysoko v přítmí. Tyhle dveře byly vždycky zamčené, což mi v žádném případě nemohlo zabránit v tom, abych za nimi pobýval tak často, jak to jen šlo. Obyčejně se to dělo tak, že jsem s dupáním a pokašláváním vyšel ven z baráku, chvíli jsem chodil sem tam po zahradě, potom jsem se co nejtišeji vrátil zadním vchodem, sundal z věšáku klíč a po vnějším okraji schodů, kde bylo snížené riziko vrzání, kradl jsem se vzhůru. Opatrně jsem odemkl a zase za sebou zamkl. A byl jsem uvnitř. Čekal tam na mě jiný, výrazně přitažlivější svět, svět zabydlený rozpáranými křesly, červotočivými taburety, dunivě kvílejícími skříněmi a dlouhými řadami polic sahajících až ke stropu. Polic zaplněných starými škrpály, prasklými skleněnými vázami, měděnými džezvami a voskem pocintanými svícny. Křesadly. Jezdeckými holínkami. Bajonety. Píkami. Zouváky. Rzí mramorovanými plechovými hračkami. Polámanými parními strojky na suchý líh. Porcelánovými soškami. Mračnými sádrovými bustami. Tepanými balkánskými jatagany. Špacírkami. Truhlíky. Truhlami. Dózami. Cetkami. Bednami plnými plesnivých pohlednic a zkroucených hřebíků. V hlubinách temných zákoutí se mi zjevovaly zvířecí lebky. Děsivě spokojení, usmívající se buddhové. Nítěnkovití draci s vytřeštěnýma očima, obtáčející husí břicha smaltovaných čínských váz. Pamětní věnce. Kratiknoty. Kleště. Divná rohatá kladívka s ozdobně soustruženou rukojetí. Trumpety. Klobouky. Vybledlí hadi v lihu. Želví krunýře. Prázdnooké kašírované masky, schopné měnit výraz podle toho, jestli se člověk jenom bojí, nebo nedýchá strachy. Obrovité železné budíky, korunované omlácenými zvonci. Láhve s červenými, žlutými, zelenými a černými kapalinami. Ředidla. Dráty. Dratve. Řetězy. Plechovky. Pugéty zatvrdlých štětců. Perletí vykládané dřevěné kazety, ukrývající rezavé břitvy, holicí štětky a zčernalé prsteny. Listoval jsem ve svázaných ročnících dětského časopisu Punťa. Naplněn nasládlou hrůzou jsem se hrabal v předválečných pohádkových knihách, vybavených ilustracemi připomínajícími výjevy z pekla. Zíral jsem na holohlavé, starcům podobné opice, na vzteklé mumlavé opice, počítající kokosové ořechy, ale stačilo podívat se pořádně, a už to nebyly ořechy, byly to sušené lidské hlavy. Zíral jsem do práchnivých, vráskami pokrytých obličejů ježků a psů a myšek. Když na mě mezi stránkami vykoukla regulérní čarodějnice, byla to ještě velká úleva oproti těm řídce ochlupeným, tenkonohým tvorům, kteří mi nepříjemně přesně připomínali osmdesátileté klánovické důchodce.

Sbíráme cookies popup, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
Městská knihovna v Praze.
Ne
Souhlasím