Pavel pronásledoval hrbatého prodavače už do třetího nočního baru a věděl, že tenhle s názvem Green Light je opravdu posledním otevřeným podnikem na celé Malé Straně. Stál ve stínu protějšího domu a právě si poslední sirkou zapaloval předposlední cigaretu. „Vždycky je to takhle a ne obráceně, sakra!“ pomyslel si. „Nesmím zapomenout připálit si tu druhou o první, jinak jsem v loji!“ Z Greenu vyšla partička sjetých cizinců, jako jeden Ital pomočila barokní fasádu domu, protože na záchodě na to pro samé hulení a šňupání nebyl čas. Nyní na gumových nohou (již jednotlivých Italů) odkráčela za bujarého řevu někam ke Karlovu mostu. Uběhlo asi pět šluků, když se otevřely dveře a z nich vyšla povědomá postava.
Hrbáč, již bez novin, rychle a komicky kráčel do Mostecké ulice. Kolébal se jako nějaká porouchaná hračka s chybějícím kolečkem, jako pirát John Silver z Ostrova pokladů; jen ráčkující papoušek na rameni mu chyběl. Pavel zahodil cigaretu, ta krátce sykla na mokré dlažbě a zhasla. Pavel krátce sykl nad svou hloupostí, neboť to byla právě ona cigareta první, a vyrazil za kulhavým samotářem. Svou nesličnou múzu pak následoval změtí temných uliček, průchodů a podloubí.
Vrata do domu, ve kterém hrbáč zmizel, zůstala otevřená dokořán jako ústa nechápavého. Pár minut po něm sem vešel také náš ctižádostivý sloupkař.
Vonělo to tu plísní, ohřívaným jídlem a nepatrně ještě něčím, co nedokázal rozeznat. Kdyby byl rodičem, věděl by, že takhle podobně voní miminka. Schodiště domu, na kterém právě zhaslo světlo, bylo od průchodu odděleno prosklenými, a jak po chvilce zjistil, zamčenými dveřmi. Pavel tedy vešel na malý dvorek, který snad kdysi býval zahrádkou, nebo se jí díky samozvané vegetaci teprve stával… Rozhlédl se a zjistil, že ve dvoupatrovém velmi zchátralém domě svítí jen jediné okno, a to ve zvýšeném přízemí. Bylo evidentně očím přístupné, pokud by vylezl na starou bednu, která tu rezignovaně za růstala kopřivami. Chvilku přemýšlel o teplé posteli, sodovce s aspirinem, o zápalkách a rozečteném Fitzgeraldovi. Pak si vzpomněl na hozenou rukavici novinářského kolegy a s vypětím všech sil se na tu pitomou bednu vyškrábal. Během krkolomného šplhání si uvědomil počet vypitých piv, protože se mu svéhlavě zamotala hlava.
Zpocený Pavel stanul vratce na bedně a pohlédl do rozsvíceného okna.
Přes síťovanou květovanou záclonu uviděl místnost bezútěšně osvětlenou silnou žárovkou. Uvnitř stál muž se zapálenou cigaretou v ústech (Pavel mu naléhavě záviděl) a holil podpaží hubené dívce oblečené jen ve spodním prádle a sedící na oprýskané židli. Útlou paži měla dívka pro ten účel vztyčenou jako na srazu neonacistů. Místnost byla prázdná až na rozebranou motorku, jejíž součásti pokrývaly téměř celou podlahu. Na zdi visel leukoplastí přilepený plakát k filmu Casablanca. Ani podpažní holič v kuchyňské zástěrce s tetováním na zpocených rukou a ani štíhloštíhlá dívka, která měla pod bledou kůží namodralé žíly jako mapy, však nebyli hrbatí prodejci novin…
Pavel od vzrušujícího výjevu odvracel oči jen s těžkým sebe zapřením. Z bizarní scény čpěl odér příběhu, on ale s umanutostí opilce toužil jen po svém hrbáči.
Kdesi nad jeho hlavou (díky tmě to vypadalo, že v nebi) se rozsvítilo další okno. Pavel ještě jednou pohlédl na dvojici. Dívka právě prsty vztyčené ruky vzala cigaretu z mužových úst a dlouze z ní potáhla. Měla okousané nehty. Když vracela cigaretu do vážné štěrbiny v neoholené tváři, seskočil Pavel nemotorně z bedny na dvůr a depilační historku odložil na neurčito.
Okno, které se před chvílí rozsvítilo, se nacházelo ve druhém patře ve výšce asi šesti metrů. Jedinou, až rozverně masochistickou přístupovou cestu k němu představoval rezavý hromosvod. Vypadal nebezpečně a nedůvěryhodně. Blesk, který by se jím nechal svést, by musel být hazardér. Pavel coby čistokrevný intelektuál nebyl rozhodně k takovému šplhu fyzicky vybaven. Dychtivě pohlédl vzhůru do obdélníku světla a zamračil se. „Asi ze mě spisovatel nebude, ale kdo by si pro Pulitzerovu cenu lezl po tomhle staletým drátu?“ Po chvilce rozhlížení zjistil, že to, co uzavírá dvůr z protější strany, není zeď, jak předpokládal, ale ještě zchátralejší a na první pohled neobývaný dům. Přešel chabě osvětlené prostranství a stanul u temného objektu. Dům s vymlácenými okny míval vchod zabedněný přibitými prkny. Zimomřivý bezdomovec nebo feťák si patrně prkna otevřel. Pavel váhavě vstoupil.
Uvnitř to nevonělo po miminku. Displejem svého mobilu mírně zředil tmu a vešel. Interiér chodby i zotvíraných místností vypadal v namodralé záři přízračně. Poházené slamníky s květy skvrn po všech představitelných i nepředstavitelných exkrementech, použité lahve a prezervativy, použité cokoliv. Celý ten dům byl použitý jako jeden slizký pelech, jako jedno nemocné doupě. Pavel se bál. Bál se vrátit, bál se stát, bál se jít dál… Brodil se odpadky a snažil se nemyslet na jejich pozoruhodně pestré složení, natož pak na plebejský původ jednotlivých kousků.
Připomnělo mu to dovolenou v Bulharsku, kterou jako osmiletý obrýlený chlapec prodělal s rodiči. Jednou odpoledne šel do moře hledat mušle. Dlouho kráčel mělkou vodou, byl už hodně daleko od břehu, od opalujících se rodičů, od poklidného bezpečí nafukovací matrace, když cosi zpomalilo jeho chůzi. Všude kolem plavaly tisíce mrtvých medúz. Mračno páchnoucích hlenovitých těl ho obklopilo ze všech stran. Křičel a šel, šel a křičel. Nebyla voda, kam oko pohlédlo, byla jen třaslavá potrhaná hmota v rozkladu a v ní malý chlapec lapený jako rolka zděšené šunky v nemilosrdném aspiku. Plavat se Pavel naučil až na fakultě.
V jedné z postranních místností koutkem oka zahlédl nějaký pohyb a pevně doufal, že je to potkan, ačkoli potkany opravdu nesnášel… Neuvěřitelně vulgární nápisy a kresby na zdech se střídaly se satanistickými a nacistickými symboly jako v comicsovém crossoveru Mein Kampfu, Kámasútry a Černé bible. Pavel plul tím infernem s mobilem rozzářeným jako žhnoucí meč, jako spásná hvězda, jež ho má vyvést z polosvěta. Pomalu a mechanicky došel ke schodišti. Až tam si uvědomil, že podvědomě přestal dýchat, aby se páchnoucí pel tohoto prostoru nedostal do jeho plic. Vydal se vzhůru po schodech.
Ve druhém patře byly zavřené dveře. Vzal opatrně za kliku, otevřel a vešel do místnosti, jejímž jediným zařízením byl velký pootevřený kufr. Obsah kufru se Pavel snažil nevidět, necítit a dojem z něj si jednou provždy nezapamatovat. Mrtvý pes? Ano, to v nejlepším případě…
Vzpomněl si letmo na návštěvu Muzea české policie, kde viděl několik černobílých momentek Otýlie Vranské, ve třicátých letech zavražděné prostitutky, která, ač byla ženou jedinou, odcestovala z Prahy na Slovensko ve dvou kufrech. Bohužel jeden z autentických kufrů byl v muzeu vystaven. A ještě drobná informace, která se nebohému Pavlovi tehdy vryla bůhvíproč do paměti: „Nejdéle dvě a nejméně jednu hodinu před vraždou snědla Vranská jablko…,“ dočetl se z pitevní zprávy. Při té vzpomínce se málem rozžehnal se zbytkem plzeňského piva a je třeba říct, že interiér, ve kterém se pohyboval, by tím nikterak neutrpěl. Po krátkém zaváhání pokračoval v chůzi.
Pavel měl jednu výrazně pozitivní vlastnost, která mu nedovolila otočit se a utéct. Byla to urputná zvídavost. Díky té obešel obloukem kufr s páchnoucím obsahem a přešel k rozbitému oknu. Již od dveří viděl světlo z protějšího domu. Chvíli mu trvalo, než dokázal synchronizovat čočky svých očí a brýlí, aby společnou silou překonaly vzdálenost těch asi patnácti metrů. Pak ho uviděl.
Hrbáč stál vzpřímený před velkým zrcadlem a zřejmě cosi upravoval na svém oblečení. Ten pohyb připomínal ženu rozepínající si korzet. Pavel přiblížil hlavu až mezi střepy, které tu výhružně čněly z okenního rámu, a upřeně pohlédl do okna naproti. Prodavač novin měl na jinak nahém těle kožený krunýř se složitým systémem přezek a řemínků. Pavla nejdřív napadlo, že celé zařízení slouží jako dokonalá imitace hrbu, kterým ten ničemný podvodník dojímá kunčafty. Ale pak muž rozepjal poslední přezku a shodil tu koženou věc na zem.
Pavel zapomněl na nekrotický kufr za zády, na sedm vypitých piv a tisíc piktogramů na okolních zdech, zapomněl na Demartinniho výzvu, na Otýlii Vranskou i na medúzy v Černém moři. Zíral do osvětleného okna naprosto ohromen.
To, co muž doposud skrýval pod koženým brněním a co pod oblečením vytvářelo dojem neforemného hrbu, byla veliká bělostná křídla.
Anděl v protějším okně se protáhl, zaklonil hlavu a slastně zatřepetal pomuchlanými perutěmi. Jako pták, který si v ranním slunci suší křídla zplihlá nočním lijákem.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
