Když jsem se příští den vrátil z práce, seděli na gauči, mlčeli a kouřili. Číňanka zamyšleně listovala ve starém školním atlase světa. Do klína jí z něj vypadla skupinová fotografie třetího ročníku gymplu Na Pražačce. Zkoumavě se na ni zahleděla, pak se podívala na mě, pak znovu na fotku. Píchla prstem do nesympatického hubeňoura ve čtvrté řadě s arogantně zkřivenou hubou, s umolousanou patkou přes oko. „No…,“ řekl jsem. Tiše se zasmála.
Zkusil jsem si číst vedle v pokoji, ale jedno ucho jsem měl pořád našpicované. Bylo podezřelé ticho. V koupelně kapal kohoutek. Nechal jsem čtení a došel pro víno. Ťukli si se mnou a řekli: „Sdrávi…“
Když jsme dopili víno, ponořili se zase do mlčení. Seděli, rozšafně pokyvovali a vyfukovali ten svůj hašiš. K večeru jsem začal být už trochu neklidný. Nakonec se ozvali z mlhy sami: „Honza…“
„Hm…“
„My myslíme, že když nás hledali tady, že je velmi dobrý nápad tady zůstat. Dvakrát tady hledat nebudou. Základní logika.“
„A jak dlouho?“
„Pár dní… Týden, dva možná…“
Neudržel jsem se a praštil do stolu. Číňanka nadskočila. Začali říkat: „Klid, Honza. Ty potřebuješ…“
„Potřebuju, abyste vypadli. Je mi jedno kam. Jestli nevypadnete, zařídím si to jinak. Vemte si věci a jeďte. Omlouvám se, ale už toho mám dost. Chci být sám. Bez vás. To je důvod, proč chci, abyste vypadli. Rozumíte?“
„Rozumíme. Ale…“
„Tak vypadněte. Já jdu pryč. Vy se sbalte, zamkněte a klíče hoďte do schránky. Víte, kde je schránka? Klíče! Do schránky!“
Husta zničehonic zvadnul: „Jo. Jo. Klíče do schránky. Měj se tu hezky, Honza. Děkujeme ti.“
Rychle jsem se s nimi rozloučil a rychle odešel. Kdybych to neudělal, bylo jasné, že by mě bez problémů ukecali.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
