„Ráno hoď klíče do schránky,“ řekli mi, a než jsem se vzpamatoval, zaklaply za nimi dveře a já zůstal v bytě sám.
Byl jsem naprosto ohromený. Užaslý. Já nikdy předtím nezažil na vlastní kůži takovou důvěru.
Můj tatínek byl vedoucím v železářství. Odmala jsem mu po škole a o sobotách i nedělích musel pomáhat. Navažovali jsme hřebíky a šrouby, po dvaceti dekách, po půl kilech a po kilech do papírových kornoutů, aby zákazníci nemuseli čekat. Potom tatínek obřadně vytahoval po pár kusech z každého balíčku.
Děda totiž to železářství po válce koupil. Půjčil si na to od banky a měl ho na splátky, jenže po revoluci mu ho komunisti zabrali a zapomněli mu zabrat i ty splátky, takže děda a s ním celá rodina spláceli to železářství až do poloviny šedesátých let.
Ty odebrané hřebíky byly trochu pomsta a trochu pokus o mimosoudní vyrovnání. Ale někdy dostal třeba táta echo, že jsou levně k mání „zašantročená“ kuřata nebo v likérce kamion černé kořalky, a s dědou do toho šel napůl. V té době nebylo lehké sehnat ani náklaďák. Museli vždycky přemluvit šoféra z nějaké fabriky a ten zase vrátného, aby si jako nevšiml, že auto patřící všem československým dělníkům vyjíždí v noci ven. Stálo to spoustu peněz, všichni se museli podmazat, ale nejtěžší bylo rozstrkat černé zboží přes noc po obchodech. Jednou jsme na dvoře za samoškou složili půl avie kořalky, a když přišlo na placení, dával vedoucí obchodu tátovi přesně tolik, kolik za to zaplatil v likérce. Táta zuřil a chtěl vedoucího uškrtit, ale děda ho mírnil a vedoucí se smál, že jestli se nám to nelíbí, klidně zavolá policajty a ti nás rozsoudí. O peníze za náklaďák a za všechny možné úplatky jsme tenkrát přišli a zase se navažovaly hřebíky.
Proto jsem seděl v tom bytě a bál se pohnout. Byl jsem jako u vytržení, nedoufal jsem totiž nikdy, že by mohl být nějaký jiný, lepší svět než ten s navažováním hřebíků.
Když jsem v to najednou uvěřil, byl jsem připraven udělat snad cokoli, abych v něm mohl žít. Pytlík s kávou, který položili ti dva na stůl, jsem vysypal do jednoho půllitru a zalil horkou vodou. Nespal jsem celou noc, vytahoval knížky z knihovny, listoval si v nich a zapisoval jména autorů a názvy do dlouhých seznamů. Stejně tak desky, které se střídaly na gramofonu jedna za druhou. Máloco z toho, co četli a poslouchali, jsem znal, ale byl jsem pevně rozhodnutý obejít antikvariáty a pořídit si co nejvíc ze seznamů, které mi ráno vyboulovaly kapsu v pečlivě srolovaných motácích.
Po pravdě řečeno se stalo ještě něco: prohrabal jsem všechny zásuvky a skříně. Snad je polehčující okolností, že jsem se chtěl o těch uhrančivých lidech dozvědět co nejvíc. Bylo to silnější než já, i když bych si za to dal nejradši pěstí. Asi věřili, že právě tohle neudělám.
Není to směšné, chtít vypadat jako tramp, a vypadat jako Rusák? Není směšné, chtít se někomu podobat a začít něčím, co by asi nikdy neudělal? Častokrát, když jsem si na to vzpomenul, a často, když mi bylo v životě z jiných věcí smutno, jsem se smál sám sobě a říkal si, že asi neumím než krást po troškách hřebíky, že stejně nejsem nic než hokynářský synek. Možná, ale nikdy jsem toho nenechal, snažil se být jako oni a zasloužit si lepší svět.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
