Městská knihovna v Praze.
Po revoluci rostly cestovky jak houby po dešti, byla obrovská konkurence a každý se snažil udržet, jak se dalo. Než jsme ráno vyjeli, musel jsem za šéfovou. Zamkla, zatáhla rolety a začali jsme. Říkal jsem tomu „futrování“. Měla spočítané všechny peníze. Ubytování, stravování. Ty prachy ležely na stole. A já si je cpal do kapes, do ponožek, roloval je do svetrů v báglu. Když se dorazilo na místo, zamkli jsme se s provozním hotelu a já vytahoval prachy. Nic se nefakturovalo, všechno bylo načerno a tím se udělala cena. Nedovedu si to představit, ale ty hotely zřejmě vykazovaly, že jsou celou sezónu prázdný. Která cestovka by to nedělala, prý by krachla. Taky by krachla, kdyby nebrala všechny, co se přihlásí, takže jsem s hrůzou nastupoval do autobusu s dalším zájezdem, abych zjistil, že zase půjdu na Kriváň a na Rysy a na Slavkovský štít s lidmi, jejichž věkovej průměr je sto let. Hluboce přesvědčenýma, že za jejich peníze mám povinnost dostat je v pohodě tam a zpět. Často se šplhalo jen po řetězech. Podstoupil jsem to snad tisíckrát s tlupami důchodců. Vždycky jsem zatnul zuby a nějak to dopadlo. Za sezónu jsem přetahal na sobě peníze, ze kterých na mě šly mrákoty. Ale pak jsem někde nechal jít lidi napřed, lehnul jsem si k potoku, na trávu, na kámen a chvíli vnímal jen ty hory.
Také mi pomáhal třetí den. U všech cestovek je tabu. Jezdí se do termálů nebo na hrady, protože je to den úrazů. Jelikož šoféři autobusů jsou pořád dokola ti samí, za láhev spišské a dobré slovo to zvládnou sami. Pak jsme se trhli se Slováky. Najednou tu byly hranice. Pasy, kontroly. Po autobuse běhali celníci a já byl vycpanej prachama. Jako by nestačily nervy, že se to v tom zmatku špatně spočítá, něco bude chybět a všechno bude na mně. Do toho vysvětlovat, že nemůžou jít na výpravu v nových, nerozšlápnutých botách, a kontrolovat, jestli si je nakonec stejně nevzali, dva z deseti to dělávali, pak jim shánět flastry a prosit ostatní, jestli jim nepůjčí neprodřený ponožky, pořád dokola. Místo abych si odpočinul od problémů doma, byl jsem ještě víc, děsně, hrozně unavenej. Ze sebe. Z Šárky a z doktora. Z její mámy. Z lidí.