Kdo se zadívá dívkám do tváří, jak jedna i druhá, nevinná a něžná, vznášejí se na temném pozadí lesního listí, jak kvetoucí a radostné dívají se z vlnícího se bílého závoje ozdoby šňořící jim hlavinky – ten by si byl nepomyslel, že ještě docela nedávno měly z těchhle lesů takový strach a obavy. Johana téměř neustále byla v čele; tak jak se podle své povahy předtím nesmírně bála, stejně nesmírně se teď radovala – a po něžné červeni, kterou si při loučení doma naplakala do očí, už nebylo téměř ani stopy.
Nádhera a slavnostnost lesa s veškerým jeho bohatstvím a vší jeho vznešeností pronikala jí do zraku a ukládala se do jejího malého srdéčka, jež tak rychle přetékalo strachem, ale stejně rychle i láskou – a každý krok skýtal novou látku její obraznosti, ať to byl podivuhodný keř, posetý neznámými žhavě rudými bobulemi, anebo mohutný strom netušené velikosti – anebo krásné pestrobarevné houby, které se tu a onde tísnily a strkaly, anebo sluneční paprsek náhle se lámající o nějakou hranu, který keře před ní vzněcoval zvláštními zelenými plameny a z neviditelných lesních tůněk loudil stříbrné jiskry – anebo posléze ten nebo onen zvuk, který se z hrdla některému ptákovi dral hluboko z lůna dalekého tušeného lesa jako volání nebo nabádání. – Všechno se to snášelo do mysli již vznícené, otevřené. Klarisin ušlechtilý obličej se líbezný, poklidný nabízel obloze, která mezi větvemi obřadně se vzdouvajíc snášela dolů svou modř a své povětří blaživě rozlévala kolem jejich milých rdících se lící – jako nějaká krásná Boží myšlenka zvolna se jí rozlehlost toho lesa kladla do duše, a ta, aniž si to uvědomovala, ztopená v tichém a krásném a něžném citu plynula do dáli. I starý baron si na tom volném povětří připadal, jako kdyby jej ovíval svěží vánek jeho mládí a zoceloval ho.
Tak všichni cválali kupředu, a i když stromy a křoviska se místy často drala k sobě a stavěla se jim do cesty, přesto vždy nalézali cestu, která je vedla ven a kupředu, hlouběji a hlouběji do údolí, které bylo kolébkou znovu a znovu je potkávajícímu potoku.
Otec, kde jen to cesta umožňovala, cválal s radostí dívkám po boku a rozmlouval s nimi a laškoval tak a zase onak. Felix byl tu vpředu u sester, tu zas vzadu u přemítavého rytíře.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
