Tobiáš se poněkud podobal oněm takřka profesionálním mučednicím, schopným při čajových večírcích divoce bojovat o nejhorší místo a o nejméně lákavý kousek pečiva, aby ukojily svou touhu po vyplnění nejchmurnějších představ. Situace mu nějakým scestným způsobem poskytovala hluboké zadostiučinění; byla skvělým důkazem a potvrzením zarytého životního pesimismu, protože nikdo ani v nejbujnější fantazii nemohl tušit, že celkem banální exteriér docela banálního dílu naprosto banálního polyvizního seriálu skončí ve skleněné kleci, oddělující dva nejvýznačnější členy štábu od jakýchsi vesmírných potvor s karikaturami stařeckých obličejů uprostřed hvězdicovitých těl. Zatím se neukazovaly – prostor za polarizovaným sklem byl prázdný a pustý, jen kruhový a toliko při vřený otvor stále zel do černé chodby, takže repríza oboustranného představení nebyla vyloučena.
Péťa upažil a spustil ruce k bokům.
„Myslím, že máme zase celkem normální gravitaci, spíš o něco nižší. Vypadá to, že jsme pořád na Hepteridě,“ usoudil podle dlouholeté zkušenosti s filmováním na nejrůznějších planetách mnohých sluncí. „Ani jsem necítil přistání. Sakra, někudy nás sem přece dostali. Musí tu být někde vchod.“
Tobiáš si vzpomněl jednak na švestky v knedlících, jednak na jed nu z epoch jejich společného polyvizního seriálu Kapitána Nobody (67 dílů), v níž byl prastarý detektivní problém uzamčeného pokoje tvůrčím způsobem obohacen teleportací vraha i zavražděného do nitra zcela kompaktní ocelové krychle bez jakéhokoli vchodu. Chtěl touto vzpomínkou Péťu potěšit, vzápětí si to však rozmyslel. Míra malérů, až dosud dosažená, ho zatím uspokojovala. Hysterický režisér jako společník v uzavřené krychli by ji už přesahoval.
„Jestli tu je, tak ho ty potvory dokázaly ohromně šikovně schovat,“ usoudil, a počal prohlížet stěnu centimetr po centimetru, což při pohaslém luminoforu nebylo ani snadné, ani pohodlné. Neobjevil absolutně nic. Plastiková (nebo jaká vlastně) stěna byla naprosto celistvá. Stejně zklamala prohlídka podlahy a stropu. Bylo téměř vyloučeno, aby přehlédli i nejjemnější spáru, která by rozhodně musela mezi dvěma styčnými plochami být. Docela neznatelně umějí spojovat jen čínští řezbáři slonoviny, vyrábějící osm koulí, jednu v druhé. Je to pochopitelně švindl, jsou vždycky slepované, ale nikdo nikdy nenašel kde, a lepidlo se jako tajemství dědí z generace na generaci. Jejich kobka ovšem nebyla ze slonoviny a pětiramenné potvory nevypadaly na řezbáře. Tobiáš se už začal v duchu vracet k nebožtíku Kapitánu Nobodymu a k teleportaci (v příslušném dílu seriálu ji prováděl herec, známý divákům svým démonickým pohledem a režisérům huhňavou a klopýtavou řečí, takže obvykle hrával tajuplné MLČÍCÍ MUŽE), když jej osvítil nápad.
„Když tu nejsou dveře, Péťo, musí se zdvihat tohle sklo,“ prohlásil s určitostí a mírně vyčítavým tónem, že i na tohle musel přijít, samozřejmě, on. „Nebo klesat do podlahy. Nebo ujíždět do stran. To je celkem jedno.“
„To je,“ připustil Péťa. „Protože v každém případě bychom otevírali cestu těm mrchám. Jaktěživ jsem nebyl tak surový, abych v některém filmu nechal před něžnýma očima diváků sežrat člověka kosmickou příšerou. Nerad bych se stal precedenčním případem.“
„Není jisté, jestli můžeme sklo odsunout nějakým mechanismem z naší strany,“ poznamenal spokojeně Tobiáš. „Z jejich strany jde otevřít zcela určitě. Takže s bezprostředním kontaktem musíme počítat tak jako tak. Možná že by bylo lépe zvolit si vhodný okamžik dřív, než to podle svého gusta udělají ty… ty bytosti.“
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
