BRZY RÁNO 26. října naložili Hasila i Vyletu do auta. Vezou je k dalšímu výslechu. Tentokrát do Prahy, do neslavně proslulého Domečku na Hradčanech. Setkají se tu s vyšetřovatelem Františkem Perglem.
„Hajnýho vynech,“ sykne cestou Hasil a Vyleta jen přikývne, dřív než je okřikne jeden ze strážných.
„Držte huby!“
Z uzavřeného prostoru na korbě vojenského vozu nevidí ubíhající silnici ani krajinu. Auto se natřásá na nerovné silnici. Až u Benešova oba na chvíli usnuli.
Pak se Josef rozkašle.
„Za prachy, ne z přesvědčení,“ vykuckal. Tentokrát dostal ránu pažbou do žeber.
„Ticho! Ty zasranej hajzle!“
Hasil s Vyletou se musejí vysvléct do naha. Sedí v chladné chodbě bez oken a čekají před ocelovými dveřmi. Ty se otevírají a oni spatří Pergla, jak gumovým obuškem mlátí vyslýchaného přes ústa. Vyráží mu zuby. Kope ho do žaludku. Mladíkovi stéká krev z obličeje na prsa a břicho. Josef ani Zdeněk nemohou vědět, že jde o bývalého studenta a člena národně socialistické strany Miroslava Choce, obžalovaného z vraždy majora Schramma. S Chocem se ale Hasil ještě setká ve vězni ci na Pankráci těsně předtím, než čtyřiadvacetiletého mladíka popraví.
Pergl za celou dobu nepromluví. Jeho zásada je, nejdřív zmlátit, až pak se ptát. Vyleta krvavou podívanou nevydrží a zvrací na betonovou podlahu. Pergl na něj pohlédne, nechá odnést bezvládné Chocovo tělo a na židli usazují dva muži Vyletu. Ztratí vědomí hned po druhé ráně.
K Hasilovi přichází muž v civilu. Směje se.
„Ten dostává nakládačku, co? Kámoš z mokrý čtvrti?“
Hasil má před očima zkrvavený obličej svého kamaráda, všude kolem drobné korálky zubů.
Muž Josefa odvádí pryč. Vejdou do jiných dveří. Tady mu odemkne pouta a ukáže na vězeňský mundúr.
„Obleč se.“
Pomalu na sebe začne navlékat kalhoty a košili.
„Dáš si cigaretu?“
„Ne…“
„Heleď, Hasile, jediný, co od tebe tady potřebujeme vědět, je, cos nosil za balíčky od Kota Kašparovi, když jsi jezdil za tou ženskou do Železný Rudy.“
„Detektivky.“
„Ale ale, no tak.“
„Byly zabalený v novinách a přemotaný motouzem. Podíval jsem se do nich. Byl jsem zvědavej.“
„Skvěle. A co?“
„Opravdu jenom pitomý detektivky, nic víc.“
„To se mi nějak nezdá.“
„Poslední byla od Eduarda Fikera. Zinková cesta.“
„Jak dlouho jsi znal Kota?“
„Už od služby na Blatensku.“
„A Kašpara?“
„Krátce. Předával jsem mu jenom ty knížky, nijak tajně, všichni o tom věděli.“
„Jo. A co ten Kot? Zastřelí se ve chvíli, kdy pro něj jedeme…“
„Nevím. Byl mým velitelem, tím to haslo.“
„Hm, hm, a co Kočířek?“
„To samý v bledě modrým. Podle mě poctiví chlapi.“
„Poctiví? No, jak v čem, jak v čem. Moc jsi mi nepomohl, ale to se nedá nic dělat. Možná tě ještě něco napadne, co bych rád slyšel. Ostatně na to budeš mít dost času. My si tě brzy převezeme na Pankrác. Budeš mít moře času na přemýšlení.“
Muž si připálí cigaretu a sirku odhodí na zem.
„Chtěl ses ženit, co? Myslíš, že na tebe vydrží čekat? Celých devět let? To by musela bejt světice…“
„Cože? Devět… Soud přece…“
„Nebuď naivní, Hasile, o všem tady rozhodujeme my, a ne žádný soudce. Z tebe moh bejt slibnej esenbák, kdybys včas pochopil, kde je tvoje místo. Měls vstoupit do strany a dělat to, co po tobě doba žádá, no… každej svýho štěstí strůjce. Jako ten Choc, co ho měl šéf v prádle před tvým kámošem. Dnešní vejprask si bude dlouho pamatovat. No, dlouho… dokud ho nepověsíme. To bude co nevidět. A jenom mezi náma… za těch devět let budeš ještě vděčnej. Přijde doba, kdy už takový, jako jseš ty, budeme taky rovnou věšet.“
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
