František chvíli pozoruje svou ženu Evitu. Můj bože, jak jen je krásná! Úhledná. Dokonalá! Už když ji před dvaadvaceti lety poprvé koktavě oslovil, byla tak úchvatná, že si na ni žádný chlap na mejdanu nedovolil – a ona tedy musela vzít zavděk aspoň jím, který tehdy čerpal svou odvahu ze studnice o obsahu 0,5 litru. Fernetu. A i dnes, za prahem čtyřicítky, s jen trochu upraveným jménem a poprsím a původní barvou vlasů si může Evita dovolit sedět doma jen v broskvovém bavlněném tílku a žlutých domácích kalhotách – a vypadat, vlastně působit dojmem mimořádně přitažlivé svěží ženy. A možná to není jen dojem, pojme František podezření, možná to není jen role. A k tomu všemu je tak chytrá! Rozumí mi, bohužel. Má mě přečtenýho: bohužel ne jako vzácnou bibliofilii, ale jako laciný reklamní prospekt.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
