„Půjdeme hřbitovem,“ řekl Milimu, „zadem je hezčí cesta než přes nádvoří. Než jsem se stal ředitelem, chodíval jsem tady v poledne na procházku. Škoda že tvá nebeská matka je už v Pánu.“
Když vcházeli do hřbitovní brány, slyšeli za prvními náhrobky nějaký hluk a praskot, jako by tam kdosi skákal a syčel, a pak se proti nim vyřítila nějaká žena se svazkem korálů a kloboukem s pérem, ukazovala za sebe a pištěla, za ní se hnal jakýsi malý tlustý muž v tvrdém klobouku a s holí a volal: „Kam letíš, ty… tady nejsou žádný věže, to je hřbitov. Byla si na hřbitově…“ a zastavil se, vztekle zavrtěl na pana Kopfrkingla hlavou, na jeho černé vysoké boty a zelený klopený klobouk se šňůrou a pérem, a řekl: „Je to blázen, to mi dělá furt. Myslila, že jí vedu na ňákej masakr…“
„Jistě ji to přejde,“ řekl pan Kopfrkingl vlídně a tlustý sňal klobouk a začal si otírat čelo.
„Pojď,“ řekl pan Kopfrkingl Milimu vlídně, chlapec hleděl vyjeveně, „asi nějaký záchvat, to ji přejde, anděl mezi námi, lékař, jí pomůže. Mili,“ řekl, „ne aby ti někdy napadlo brát do úst nějakou třaskavou kuličku. To by mohl být velký malér. Chutnal ti ten věneček?
Pak prošli hřbitovem mezi hroby, na nichž ležely věnce, a ocitli se před budovou krematoria. Ve vrátnici se třásl psík s dlouhým nehtem na malíčku, viděl pana ředitele ve vysokých botách a klopeném klobouku s pérem a ukláněl se, oči měl podlité a slzavé. „Jestlipak ho zachráním,“ myslil si pan Kopfrkingl, „budu ho muset propustit nebo mu pomoci do blázince.“ Kývl mu rukou a šel dál. Zavedl Miliho do chodby k šatně, k vyhaslým žárovištím, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně.
„To jsou ty pece?“ chvěl se a nejistě koukal.
„To jsou ony,“ usmál se pan Kopfrkingl, „snad by ses, prosím tě, nebál. Vždyť jsou prázdné, vždyť se nespaluje. Ty se, Mili, když někam jdeme,“ usmál se, „bojíš vždycky, já nevím, po kom to máš. Bál ses tenkrát před panoptikem, bál ses na boxu, bál ses před rozhlednou… copak se ti něco stalo…?“ Pak řekl:
„Tuhle jsou knoflíky k železné oponě v obřadní síni, tuhle teploměry, tuhle mikrofon, aby mohli zaměstnanci poslouchat hudbu… tak to jsou ty naše dobré mechanismy, automatismy… támhle na tom lešení jsou ta kouřová okénka do pecí, ta však vidět nemusíš opravdu… Tuhle visí tabulka, tu znáš, počkej, kouknu se…“ Pak přešli kolem skladu plechových válců na popel s průměrem 16 cm a výškou 23 cm, byl tam cítit lyzol a chlapec se chvěl jak jehně… „to je sklad válců na popel,“ řekl pan Kopfrkingl, „je to normalizované…“ a pak vešli do přípravny k rakvím.
„Zde vidíš pana Daňka,“ usmál se pan Kopfrkingl, „tuhle doktora Veverku, má rakev dost těsnou, chudák, až mu dají víko, bude mu ležet na čele, tuhle je pan Piskoř… ten zemřel na andělskou nemoc… ale to nic. Ukážu ti tuhle rakev,“ usmál se pan Kopfrkingl a šel k jedné zatlučené rakvi s číslem 5 a jménem E. Wagner, „je zatlučená, protože se už nebude otvírat. Nebude se vystavovat, v pondělí jde odsud rovnou do obřadní síně.“ Pan Kopfrkingl vyňal z kapsy kleštičky a otevřel víko.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
