Ale když večer čekal ve vysoké, sychravé nádražní síni na zpožděný vlak, přepadl jej širší stesk: stesk špíny a bídy, kterou viděl kolem, únava lidí, kteří přijeli, zklamání těch, kteří čekali nadarmo. Stěží našel svou drobnou, útlou sestru v hrnoucím se davu; měla ulekané oči a vlekla těžký kufřík, i bylo mu rázem pochopiti, že se stalo něco vážného. Vsadil ji do drožky a vezl domů; teprve cestou si vzpomněl, že zapomněl pro ni vyhledat byt; ptal se jí, chce-li do hotelu, ale dostal z ní jen záchvat pláče. V takovém stavu ovšem s ní nemohl nikam; i rezignoval, vzal její nervózní, hubenou ruku do své a potěšil se nesmírně, když konečně na něj pohlédla s úsměvem.
Teprve doma se na ni pozorně podíval, a zděsil se. Zmučená, chvějící se, podivně rozčilená, s očima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu seděla na jeho pohovce, obklopena polštáři, které kolem ní nahrnul, a mluvila… Prosil ji, aby mluvila tiše; byla už noc. „Utekla jsem od muže,“ drtila rychle, „ach, kdybys věděl, Jiří, kdybys věděl, co jsem zkusila! Kdybys věděl, jak mně je protivný! Utekla jsem k tobě, abys mi poradil,“ a tu se rozplakala.
Zamračen přecházel Jiří po pokoji. Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího života po boku manžela vyžraného, chamtivého a sprostého, který ji urážel před služkou, zneuctíval v ložnici a otravoval věčnými výstupy pro nic, který hloupě utratil její věno, doma lakotil a zároveň nákladně pěstoval svou pitomou hypochondrii… Slyšel historii odpočítaných soust, výčitek, ponížení a surovostí, špinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek, vymáhané lásky, hloupého a povýšeného špičkování… Jiří přecházel po pokoji duse se hnusem a soustrastí; trpěl nesmírně, nemohl už snésti ten nekonečný příval hanby a bolesti. A tu, hle, sedí to drobné, potřeštěné děvče, kterého nikdy dobře neznal, pyšná a prudká sestřička; jak bývala vždycky bojovná, jak si nedala říci, jak zle jí svítily oči, když bývala maličká! Tu, hle, jak se jí chvěje brada vzlykáním a nezadržitelnými slovy, jak je ztrhaná, jak je palčivá! Jiří chtěl by ji pohladit, ale bojí se skoro. „Přestaň,“ říká jí drsně, „to stačí, já už vím všechno.“ Ale kdež by ji mohl zadržet! „Nech mne,“ pláče Růžena, „vždyť mám jen tebe!“ A znovu řine se proud žalob, teď už přerývanější, vleklý, tišší; podrobnosti se opakují, události se rozestupují, a náhle Růžena umlká a táže se: „A co ty, Jiří, jak ty se máš?“
„Což já,“ bručí Jiří, „nemohu si naříkat. Ale ty, řekni, ty se už k němu nevrátíš?“
„Nikdy,“ káže Růžena vzrušeně. „To není možno. Spíš umřít než to… Kdybys věděl, jaký je!“
„Počkej,“ uhýbal Jiří, „ale co si takhle počneš?“
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
