Josef Škvorecký:
Tankový prapor

Suita došla k prvnímu tanku. Stál v mělkém dolíku, kolem hliněná zahrádečka, jako když děti stavějí hráze po dešti, a sem tam chomáček trávy na pancíři.

„Čí je to vozidlo?“ zamečel majorek.

Jeden z velitelů rot, nenápadný poručík Šlajs, srazil paty, vypjal prsa a zazpíval:

„Mé roty. První roty Sedmého tankového praporu. Velitel roty poručík Šlajs!“

Major ho propíchl pohledem.

„Kontroloval jste stav okopových prací?“

„Ano, soudruhu majore.“

V Ďáblově tváři se nehnul ani sval.

„Ověřil jste si dokonalost zamaskování?“

„Ano, soudruhu majore.“ Do poručíkových slov se vkradl smutek.

Major přejel očima výsledky obou zmíněných prací. Celá skupinka následovala jeho příkladu. Bylo zřejmé, že poručík Šlajs má velmi mírná měřítka.

Kapitán Matka se pokusil uplatnit svoji autoritu.

„Soudruhu poručíku,“ rozzuřil se, „tomuhle říkáte –“

Ale Ďábel ho přerušil:

„Mlčte, soudruhu kapitáne! Nedal jsem vám rozkaz, abyste mluvil.“ Pak se obrátil na nešťastníka Šlajse.

„A prověřil jste u osádek své roty jejich znalost situace, rozkazu a palebného úkolu?“

Poručík Šlajs učinil pokus vyvlíknout se z odpovědnosti: „Namátkově, soudruhu majore.“

„Prověřil jste ji u osádky tohoto tanku?“

„Ne, soudruhu majore,“ pravil Šlajs, stále ještě doufaje, že tímto trikem bude z obliga.

„Ale vydal jste příslušné rozkazy velitelům čet?“

„Ano, soudruhu majore.“

„A přesvědčil jste se, že je velitelé čet předali velitelům tanků?“ Ze železné dedukce vojenského uvažování nebylo úniku. Šlajs pravil rezignovaně:

„Ano, soudruhu majore.“

„Přezkoušejte tedy velitele tohoto tanku!“

Ďábel vyhodil poslední trumf a strčil ruce do kapes. On mohl. Ostatní nesměli.

„Provedu,“ pravil poručík Šlajs velice smutně a jako by chtěl získat čas, a přistoupil k tanku. Všechny příklopy byly bojově uzavřeny. To jediné bylo v naprostém pořádku. V tanku panovalo ticho, jako by tam nikdo nebyl.

„Rotný Soudek,“ zavolal poručík Šlajs.

Z nitra železného vozidla zaznělo dutě:

„Zde!“

„Ke mně!“

„Provedo!“ Příklop velitelské věžičky se nadzdvihl a veliká zámečnická ruka ho mohutným rozmachem zaklapla do zajištěné polohy. Za rukou se vynořila ochranná kukla, rámující brunátný obličej vesnického křupana. Rotný Soudek se pomalu vysoukal z věžičky, sedl si na její okraj a zkušeně sklouzl dolů. Zaujal nonšalantní, dubňácký postoj před poručíkem.

Majorek zavřeštěl:

„Zpět! Soudruhu rotný! Takhle se vysedá z tanku? Zpět a znova!“

Hanácký tankista vrhl na majora opovržlivý pohled, ale neřekl nic. Otočil se a vyšplhal se do věžičky.

„Lezete tam jak zpomalenej film!“ kvičel majorek. „Mně se zdá, že budete v neděli cvičit nasedání a vysedání. Nemyslete si, že když to máte za pár, že se vám nemůže nic stát!“

Rotný Soudek usedl na věžičku a zahleděl se bezvýrazně na majora.

„Dovnitř! A zavřít příklop! A na rozkaz Vysednout! otevřete příklop a z věže seskočíte! Seskočíte, rozuměl jste? Neslezete!“

„Sou tady kameny,“ zahučel Soudek. „Já bych si nerad na poslední chvílu zlomil hnátu.“

Major zrudl.

„Mlčte! Víte, co je rozkaz! O rozkazu se nediskutuje! Když si zlomíte hná– nohu, tak si ji zlomíte! Proveďte!“

Soudek se obrátil a zasunul se do příklopu. Chvíli ho nemohl zaklapnout, a to Ďáblíka podráždilo.

„Slyšel jste, že sebou máte hodit!“

„Když tady je to jaksi zkorvené.“

„Jak to se mnou mluvíte!“ zapištěl major, ale vtom už příklop s bouchnutím zapadl. Major se obrátil na Šlajse, který se mezitím stáhl do pozadí a mlčel jako ryba.

„Kázeň, soudruhu poručíku, kázeň,“ pravil, potřásaje pedagogicky hlavou. „Dejte mu – ne, dejte celé osádce rozkaz k vysednutí.“

„Provedu!“ řekl pevně poručík Šlajs a zachmuřil se. Přistoupil k tanku a zavelel: „Osádko – vysednout!“

Chviličku se nedělo nic, pak se najednou všechny příklopy otevřely, ve velitelském zasvítila Soudkova tvář, úsilím brunátnější než obvykle. Hned nato se jeho gorilí tělo sneslo opičím skokem jako stín anděla pomsty přímo na majorka. Majorek jen taktak stačil uskočit, škobrtl přitom o vykopanou hlínu, avšak kapitán Matka byl ve střehu a galantně ho zachytil.

„Kam to skáčete? Ste slepej?“ kvikl Ďábel. Pomalu se vzpamatovával z leknutí, a tak si nevšiml velmi pohodlného a předpisům odporujícího způsobu, jímž z tanku vylézal řidič Desider Kobliha.

Celkem v pořádku nastoupila pak osádka před tank v náležitém pořadí – velitel, řidič, mladší řidič, nabíječ a střelec – a major se zlověstně svraštěným obočím vydal poručíku Šlajsovi rozkaz, aby prověřil nabíječe vojína Mengeleho, jak je obeznámen se situací vlastní a se situací nepřítele.

Nabíječe si vybral, protože předpokládal, že bude o této situaci informován nejméně.

Předpokládal, jak se ukázalo, správně.

Poručík Šlajs, který měl naneštěstí o situaci nepřítele ponětí také jen velmi neurčité a o situaci vlastní věděl jen o to víc, že je určitě velmi bledá, zaujal alespoň předpisový postoj a oslovil bezbarvě vojína Mengeleho. Vojínův výraz svědčil o naprostém pohrdání vším, co se zde děje, a jeho postoj naproti tomu nesvědčil (alespoň z hlediska vojensko pedagogické teorie) o tom, že tento voják má za sebou už třicet měsíců vojenské služby.

„Soudruhu vojíne, kde se nalézá nepřítel?“

Opovržení v Mengeleho tváři dosáhlo maxima koncentrace. Líně ukázal rukou do neurčita, někam směrem přibližně k Okrouhlické mu kopci, a řekl:

„Nepřítel se nalézá – tam.“

„Upřesněte situaci,“ vybídl ho poručík Šlajs.

„Nalézá se na Okrouhlickém vrchu.“

„Správně,“ prohlásil poručík.

„A kde se nalézáme my?“

„My se nalézáme pod Okrouhlickým vrchem,“ řekl Mengele. Až dosud projevil nečekanou informovanost.

„V jaké síle se nalézáme?“

„Nalézáme se v síle asi jednoho tankovýho praporu.“

„Jak to asi?!“ zaječel Malinkatý ďábel. „Jak to asi, soudruhu vojí ne! Vy nevíte, k jaké jednotce patříte?“

Mengele neotřesen prohlásil, že to ví.

„A jak to teda asi?“

„Pač neznám eště ztráty z předešlýho dne operací,“ pravil s nehybnou tváří Mengele.

Majorka, který si už byl jist úspěchem, vojínova logika umlčela. Z otevřené hubičky vylétl jen jakýsi krátký záštěk, jakési pufff…, a na okamžik zavládlo ticho. Poručík Šlajs se snažil vypadat neutrálně. Teprve po chvíli ovládl major řeč natolik, že pravil:

„Pokračujte, soudruhu poručíku.“

Poručík Šlajs se tedy opět obrátil k Mengelemu. Mengele naň zíral vlídně. Byl to v podstatě dobrák a upřímně se snažil veliteli pomoci. Ale nevěděl opravdu nic. Poručík přemítal, jak zformulovat otázku, aby z ní byla jasná odpověď. Jenom se však přesvědčil, že něčeho takového není mocen, prostě proto, že o taktické situaci nemá představu o mnoho jasnější než jeho podřízený.

„Soudruhu vojíne,“ spustil zeširoka. „V jaké síle se nalézá nepřítel?“

Mengele se zakabonil.

„Nepřítel se nalézá v síle jednoho pěšího pluku.“

Šlajs zašilhal po Ďáblovi, ale ten mlčel. Buď to bylo správně, anebo to ani on nevěděl. Druhá možnost byla možnější.

Poručík se tedy přihotovil k další otázce, když vtom přišla nová pohroma, odkud ji nečekal.

„Opravte ho, soudruhu četaři,“ zazněl hlas kapitána Matky. Tomuto důstojníkovi se právě podařilo tajně nahlédnout do plánkonspektu, a proto se znovu pokusil o sebeuplatnění. Vzápětí ho však za to stihl trest. „Vy –“ zarazil se a s hrůzou si uvědomil, že si na četařovo jméno, které jako velitel praporu má znát zpaměti, nemůže vzpomenout, „vy – s těma fouskama!“

Označený hejsek srazil paty.

„Četař Vejvoda,“ ohlásil, ale k dalšímu se neměl. Poručík Šlajs nasadil opět neutrální výraz.

„No,“ pobídl kapitán Matka četaře. Nabyl sebevědomí, neboť ho Ďábel tentokrát nepřerušil. „V jaké síle se nachází nepřítel?“

Elegantní četař zaváhal. „Nepřítel se nachází –“ Pak si dodal odvahy a prohlásil s jistotou:

„V síle dvou pěších pluků.“

Se žulově nehybnou tváří – na to, aby působila opravdu dojmem žuly, byla poněkud ztučnělá – obrátil se Matka na dalšího člena osádky.

„Soudruhu svobodníku?“

Otázaný, mladší řidič svobodník Lakatoš, nejprve klapl podpatky a zvolal jasným a břeskným hlasem:

„Slobodník Lakatoš!“

A odmlčel se.

„No!“ pobídl ho Matka.

„Nepriatel sa nachádza,“ Lakatoš neztlumil intenzitu hlasu a řval, jako by předříkával procesí, „nepriatel sa nachádza – v sile –“ dlouhá pomlčka.

„Tří,“ napověděl zlomyslně kapitán. Lakatoš to přeložil:

„Troch –“

„Speciálních –“

„Špeciálnych –“

„Tankosamohybných –“

„Tánkosamohybnych –“

„Chemických“

Ale to už Lakatoš nepřeložil.

„No – chemických –“ opakoval kapitán.

Po Slovákově tváři se rozlil omluvný úsměv. Potom řekl hlasem téměř lidské hlasitosti, jako by mu to nevadilo (opravdu mu to nevadilo):

„Súdruh kapitán, ja to neviem.“ Následovala klasická vojenská velevěta:

„Jak je to možný?“

„Zabudol som to,“ odpověděl Lakatoš téměř radostně. Taková láska k pravdě však nenašla pochopení u velitele.

„Zabudol!“ zařval a obrátil se ke zbytku osádky. „Kdo z vás ví, v jaké síle se nalézá nepřítel?“

Osádka stála a pohlížela na něj mírumilovně. Kapitána polilo horko. Uvědomil si, že ve snaze blýsknout se před Ďáblem velitelskou rozhodností zapomněl údaj, zahlédnutý kradmo v plánkonspektu. Mrkl na poručíka Šlajse, ten však hleděl neutrálně na svou osádku. Mrkl tedy po majorkovi. Tvář štábního důstojníka měla však jen obvyklý výraz permanentního vzteku a popuzené škodolibosti. Kapitán rychle přemýšlel, jakou šikovně volenou otázkou zakamuflovat fakt, že síla nepřítele není u jednotky pod jeho velením známa, a jak se zároveň vyhnout katastrofě, kdyby musel odhalit svoje vědomosti v tomto směru. V rozpacích se ohlédl po svém důstojnickém sboru, který se mu nenápadně choulil za zády. Všiml si, že ruka snaživého poručíka Hezkého sebou poškubává. Užuž ho chtěl vyzvat, aby odpověděl, ale pak s námahou odtrhl zrak od té cukající se ruky. Nemůže přece před mužstvem zkoušet vlastní štáb.

Vtom ho spasil ustrašený rotný absolvent Slíva, který se přihlásil.

„Nepřítel se nalézá asi v síle dvou pěších praporů,“ odříkával plynně, „zesílených rotou tanků a dvěma bateriemi dělostřelectva. Nalézá se na čáře les Jablko,“ začal mávat rukou různými směry, „triangulační bod na obzoru – kóta dvě stě patnáct – les Bumbál –“

„Dost!“ přerušil ho Ďábel. „Pokračujte, soudruhu staršino!“

Staršina Barák sebou překvapeně trhl, ale ujal se slova:

„Les Bumbál,“ pravil odhodlaně, „les Bumbál –“ a bloudil očima po Okrouhlickém vrchu, „les Zadní – les – les –“

„Tak dost,“ pravil Ďábel klidně. „Vy, soudruhu rotný,“ zabodl oči do Soudka. „Jaké palebné prostředky nepřítele byly zjištěny prů zkumem?“

„Průzkumem byly zjištěny tyto palebné prostředky nepřítele.“ Soudek si pečlivě odkašlal a vzpomínal, co se dozvěděl předešlého večera na průzkumu. Přesně vzato, dozvěděl se několik intimních podrobností o poslední návštěvě domova, kterou vykonal desátník Střevlíček. Týkaly se desátníkovy dívky Marie Vendulákové, a protože, sedíce v granátové díře, svorně ignorovali úzkostlivý hlas rotného absolventa Slívy, seznamující je s výsledky průzkumu, měl nyní rotný o stavu palebných prostředků nepřítele představu naprosto nulovou a jenom uvažoval, kolik asi může říct, aby příliš nevybočil z obvyklé normy.

„Dvě pétéká,“ prohlásil po chvilce uvážlivě, „čtyři těžké kulomety a jeden tank, zakopaný –“ podíval se zkoumavě na Okrouhlický vrch, „vlevo od osamělého křoví dva prsty vpravo od orientačního bodu číslo dvě.“

„A kde, soudruhu četaři,“ Ďáblík zlomyslně přerušil Soudkovu volnou improvizaci a obrátil se na jeho řidiče Desidera Koblihu, „je orientační bod číslo dvě?“

Strefil se do černého. Řidiči pohrával kolem úst nedůvěřivý úsměv a otočil se k Okrouhlickému vrchu. Tam se právě objevila malá postava, nesoucí přes rameno nějakou ceduli. Paže četaře Koblihy opsala neurčitou křivku. Hlas zazněl jako hlas volajícího na poušti:

„Tam…“ Malinký se nasral.

„Kde – tam?!“

„Tam –“ pravil Kobliha téměř elegicky. „…Dva prsty vlevo… od osamělého křoví…“

„Od kterého osamělého křoví?“

Desider Kobliha držel ruku vztaženou, jako by žehnal tomu památnému bojišti i osamělému poutníkovi, jenž s cedulí přes rameno sestupoval úbočím. „Tam…,“ opakoval tajemně, „tam…“

„Tamtam!“ pískl majorek. „Člověče, říkáte pořád tam! Tam! Kde tam, chci slyšet. Proveďte přesné určení!“

Četař Kobliha ještě jednou opakoval „Tam…“ a ruka mu kles la. Opět se rozhostilo ticho. Kobliha hleděl do dálky, někam za Okrouhlický vrch, a majorek předstíral, že předstírá klid. Rozkázal:

„Proveďte topografickou orientaci!“

Kurva, divná věci, pomyslil si Kobliha. Nikdy mi nenapadlo, kde je tady vlastně sever. Slunce vidět není – Kobliha tedy opět máchl rukou oním elegickým gestem a pravil:

„Před námi – sever.“ Udělal pauzu a podíval se, co tomu říká major. Nic. Snad tedy projevil znalost. „Za námi – jih,“ řekl proto s jistotou. „Vpravo od nás – západ, vlevo od nás – východ.“

Zřejmě se přece jen spletl. Major si stoupl na špičky, bledé tvá řičky zbrunátněly.

„Člověče, co to žvaníte za nesmysly? Od které doby máte po pravé ruce západ, když za sebou máte jih? To jste četař? A to jste řidič tanku? Jak, prosím vás, chcete ten tank řídit po bojišti, když ani neznáte, kde je sever? Kudy, prosím vás, pojedete?“

Po dobrácké tváři četaře Koblihy se rozlil dobrácký úsměv.

„Tamhle, soudruhu majore,“ pozdvihl opět ruku, ale tentokrát ne už elegicky; jeho gesto bylo energické a zcela určité. „Tamhle, co je ten velkej vejmol, ten vobjedu doprava, ponivač nalevo je rozbahně ná kaluž, do tý sem spad na jaře. Pak pojedu k támhletomu smrčku, tam přeřadim na jedničku, ponivač pak musim trochu nalevo, abych se vyhnul tomu trychtýři, co tam je vod poslední vostrý střelby, vocať, soudruhu majore, neni vidět. Tam bych to na dvojku nevytáh, Střevlíček tam posledně taky zůstal viset. Za tim trychtýřem děláme pokaždý první zastávku na pět vteřin, tam se ničí nepřátelský PTK, potom vyjedu na kopec mezi trianglem a těma malinkejma keřema, a dál napravo k těm bóžim mukám, co sou za kopcem, přeřadim na trojku, sjedu na silnici a přes ní a jedu furt rovně. Jo, u silnice udělám zase zastávku, ponivač vod toho lesejka dycky pálí bezzákluzovej nepřátelskej kanón, a pak už pojedu rovně až na tu louku u Okrouhlice, tam zastavim a bude zhodnocení.“

Malinkatý ďábel chtěl původně něco namítnout – ačkoliv z hlediska praxe tohoto tisíckrát probojovaného bojiště se stěží dalo něco namítat –, ale zůstal té duševní námahy ušetřen; ke skupině totiž právě dorazil vojín s cedulí a pátravě se rozhlédl po shromáždění, hledaje nejvyšší šarži, jíž by se zahlásil. Jakmile si všiml ne patrného důstojníka, ihned se orientoval. Rázně předstoupil před majora, postavil ceduli na zem, přidržel si ji levou rukou a pravou zasalutoval. Oči všech přítomných spočinuly na ceduli, kde bylo červeně namalováno zlověstné heslo:

 

TŘI TANKY SHERMAN

 

„Soudruhu majore,“ zazpíval nepřítel. „Dovolte mi dotaz!“

„Prosím,“ odsekl major.

„Soudruhu majore,“ pravil slavnostně a s úctou vojín. „Soudruh poručík Hořánek se dává ptát, jestli už útok začne? Jestli nemá otevřít nepřátelskou palbu?“

„Ještě ne!“ zařval přísně kapitán Matka. „Ať ho to ani nenapadne! Ještě tu nejsme hotovi!“

„Provedu!“ zvolal vojín.

„Copak nepřítel nezná rozkaz?“ Major Borovička si neodpustil těžkou ironii a také nemohl snést, aby slovo měl pouze podřízený kapitán. „Neví nepřítel, že červená raketa platí taky pro něho?“

„Provedu,“ opakoval znejistělý vojín. „Soudruhu majore, dovolte mi odejít!“

Bylo mu to dovoleno. Provedl na změklé půdě ne zrovna úspěšně čelem vzad a vydal se na pochod k nepřátelským liniím. Jak se otočil, ukázalo se, že na zadní straně cedule je týmiž červenými písmeny namalováno:

 

ROTA TANKŮ KROMVEL

 

„Za mnou!“ rozkázal Malinkatý ďábel a vyrazil za další obětí. Kdo si oddychl, byl poručík Šlajs, na něhož mezitím zapomněli.