Josef Hanzlík:
Požár babylónské věže

Příběh

Jako je země vítr nebo zvon
a z dávna smutný úsměv na tvých ústech
jako je skála tůň a potom sen
z nějž se ti navracím jen pozpátku a chromý
jako je všechno: cín a nenávist
a řasy mor a něha
i dýchavičný kůň
jenž vozí příběh dokola a nikam

tak jsem tu já
s tím věcným stříbrem v očích
na dlaních stesk a stesk
a v játrech krystaly

tak jsem tu já
(jak rudá mlha v posledním tvém snu)
zhasínaje tvůj ston
a stínaje tvůj výkřik
jímž se chceš bránit...
                                      Zde už písek vlá
jak sivá křídla holoubka jenž prchá —
a tedy hloubka krve kostí rtů
hloubka mých prstů zaťatých v tvých prstech...
Nadchází den
je květinově útlý
a modrobílý za našimi nehty
jakoby z pohádky:
hadi tu jedí hlínu
a trn se k trnu něhyplně vine
z močálů klíčí sedmilistá láska
šílený rmen se vzdává kopřivám
olovo svírá v náručí svou síru
a ten jenž náhle nenávratně tone
ve spárách dlažby
mezi květinami
až pod chodidla dětí psů a mlh

to jsem jen já
zde jako naposledy
anebo poprvé
a přesto příliš pozdě

jako tvá smrt
z níž ráno procitám
jako mé zrození
z něhož se neprobudím

K přečtení zdarma a bez registrace.

×

Vybrat úryvek

Přečíst celou knihu

Další úryvek