Polovina našeho stolu se po tom strašném příběhu začala podivně kroutit a okamžitě musela na záchod, strejcové, co zůstali v klidu sedět, se nám smáli, až se jim pivní pupky natřásaly. Nakonec jsme se s nimi rozloučili a vyrazili jsme s Pinkym do hospody, kde roznášela servírka, se kterou by si starouš Pinky hrozně rád něco začal, jenže to nešlo, byl už ženatý a měl 17 dvouletého syna a navíc sám byl malý, zavalitý, s prošedivělými vlasy na skráních, a servírce bylo devatenáct, vlasy zlaté a oči nebezpečně zelené. Jenže když jsme tam přišli, nevšímala si ta holka nejen Pinkyho, ale ani mě, seděli jsme u stolu v koutě a piva jsme se nedočkali, Pinky byl dotčený a došel po půl hodině pro dva půllitry k výčepu sám. Na parapetu ležely noviny, Pinky je vzal a přistrčil přede mne. Byly celé zaprášené, ale kupodivu jen dva dny staré.
„Čti mi, vole.“
„A co?“
„Stačí jen titulky, to zbylý už si domyslím.“
Otevřel jsem tedy noviny a přelétl očima stránky, KRONIKA OSVOBOZENÍ, ZASEDÁNÍ RVHP v MOSKVĚ, PRO INTENZIFIKACI VÝROBY KRMIV, ORIENTOVAT SE PODLE POTŘEB ZÁKAZNÍKA…
„Hm, žádná katastrofa? Žádnej atentát, zemětřesení?“ předstíral Pinky zájem.
„Jo, počkej, hladomor někde v Africe.“
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
