„Máte tady návštěvu,“ řekl mi pán v recepci.
„Venku?“ zeptal jsem se.
„Ne, přece tady,“ kývl hlavou směrem k šatně. Otočil jsem se: stála tam v šeru, opírala se o francouzskou hůl. Hodně stará paní v kostýmu, který už taky hodně pamatoval. Zastaralý střih i ma teriál, pokud jsem mohl posoudit. Polorozevřený deštník u jejích nohou, na předloktí se houpala černá kožená kabelka, taky už zašlá.
„Dobrý den, co byste potřebovala?“ zeptal jsem se a došlo mi, že diář, kam jsem si zapisoval zakázky, jsem nechal nahoře v badatelně.
„Vy jste pan Straňanský?“ zeptala se roztřeseným stařeckým hlasem.
„Ano,“ odpověděl jsem, „jdete kvůli genealogii?“
Dívala se rozpačitě, kývala hlavou, jakoby pro sebe.
„Někdo vás poslal? Dostala jste na mě tip?“ snažil jsem se ptát, trochu netrpělivě, uvědomil jsem si, že archiv se za necelou hodinu zavírá. Odkašlala si, trochu už sehnutá věkem, jak jsem si ji pozorněji prohlédl. Podívala se vzhůru ke mně.
„Já jsem Rozálie Zandlová,“ řekla.
V okamžiku mi zledovatěly už tak studené ruce. Hleděl jsem na stařenu v hnědém krimplenovém kostýmu, zoufale staromódním. Bílé vlasy sčesané dozadu z vrásčitého čela, dva hnědé hřebínky po stranách.
„Psala jsem vám, nevím, jestli to došlo… Můžu s váma mluvit?“
„Ano,“ vzpamatoval jsem se trochu, „půjdem nahoru do badatelny, ať tu nestojíme na chodbě…“
„Ne,“ řekla, když se podívala po schodech nahoru, „mohli bysme tady…? Nevyjdu ty schody,“ dodala omluvně.
Rozhlédl jsem se zmateně po vestibulu, nebylo kde se usadit. Snažil jsem se uklidnit. Nevěděl jsem najednou, co mám dělat. Vrátný nás slyšel, nabídl nám židli za psacím stolem vrátnice, z druhé židle sundal kabát, stejně si chtěl jít ven zakouřit. Posadila se naproti mně, kabelku na klíně. Všiml jsem si, jak má promočené boty.
„Jdu skrze syna. Prosím vás, neubližujte mu. Nemůže za nic. Vím, co na něj chtějí vytáhnout… on je dobrej člověk, pane…“ Neříkal jsem nic, díval jsem se do jejích zapadlých hnědých očí, byly hodně tmavé. Berli opřela o desku stolu. Mluvila pomalu, hlas zabarvený obavami.
„… chodí za ním už od jara, vydírají ho, že jsem byla udavačka a dostala lidi do kriminálu. Že to zveřejní a zničí ho, jako politicky.“
Opravdu seděla naproti mně, skoro jsme se dotýkali koleny. Její punčochy taky nebyly nejnovější. Vzpomněl jsem si bezděky na přírodopisný film, na který jsme o víkendu koukali s malým Hynkem. Stará slonice zoufale brání své mládě, i když je obklíčená lovci v autech s odchytovými smyčkami na dlouhých bidlech…
„Ale bylo to všechno jinak. Já jsem tehdy z Tomašic radši odešla, byli jsme s Frantíkem sami, protloukali jsme se, přišla jsem na státní statek. Přidělili mi dvě cimry, kamínka mi dali sousedi, na zimu jsme topili dřívím z lesa, práci na poli a ve statku jsem uměla. Tak jsme spolu všechno přestáli a Frantík moh potom i na hospodářskou školu… vždycky jsem chtěla všechno jenom pro něj…“
„Ale já už musím,“ řekl jsem omluvně. „Dojít si pro věci a tak, tady se bude zavírat,“ vstal jsem ze židle, nechtěla mě pustit, bylo to v jejím pohledu, nevypověděla ještě, co chtěla.
„Taky musím za chvíli, zpátky na vlak.“
„Vy jste přijela vlakem?“
„Jede mi to za hodinu…“
„Vy jste jela sama? Kolikrát jste musela přesedat… dvakrát?“
Představil jsem si, jak šla pěšky z nádraží, o holi, v tom dešti a zimě. Zachvěl jsem se chladem.
„Ten dopis,“ podívala se na mě tázavě, zase jsem si sedl a ona pokračovala se vzrůstajícím zoufalstvím v hlase, „ten dopis jsem tehdá napsala, protože mladej pán, Kubach, chodil do Smrčí. Na pilu k Šilhavejm na karty, taky tam pili a on tam chodil za mladou Šilhavou, za Lídou. A slíbil mi přitom, že si mě veme, sliboval to pořád, ale chodil tam kvůli ní, byla mlaďoučká… ve vsi se mi vyhýbal a Frantík už byl velkej a on slíbil, že pudem k němu na statek, že bude svatba, že se k Frantíkovi po těch letech přizná… slíbil mi to!“
Celá rozrušená sevřela berli, přisunul jsem jí hrnek čaje, který měl vrátný čerstvě uvařený. Napila se, ruka se jí třásla stejně jako hlas. Její vůně dosahovala ke mně jako dech staré skříně, směs pachů starého mýdla a rozeschlého dřeva.
„… tak jsem napsala do dopisu, že se tam ve Smrčí scházejí a hrajou hazard, to byla pravda! Poslala jsem to na národní výbor. Já už nevěděla, co dělat, chtěla jsem jenom, aby tam přestal chodit! Věříte mi?“
Mnul jsem si oči a čelo v dlaních. Tak už to pro mě není jenom kus papíru, kus starého papíru s rozpitým inkoustem…
„Věřte mi, já jen chtěla, aby nechodil za Liduší Šilhavou, aby jim ten karban všem zakázali z MNV. Šoucha seděl na MNV a ten zakazoval a dovoloval, co se ve vsi smí a co ne! Nechtěla jsem, aby někoho zavřeli…“
Mlčel jsem, jejímu zoufalému pohledu se nedalo dlouho uhýbat. Seděli jsme příliš těsně u sebe.
„Ten večer tam mladej pán, jako Francek, zrovna nebyl. Seděl tam starej pan Kubach, spolu s Jirchou. Vtrhli prej dovnitř i s esenbáka ma, že se na pile spolčujou kulaci a domlouvají se proti družstvu a lidově demogratickýmu zřízení…“
Mluvila s pohledem upřeným kamsi mimo mě, pak se mi podí vala do očí. A opakovala to znovu, pořád dokola.
„… nechtěla jsem to, rozumíte…? Chtěla jsem, aby mladej Kubach nechodil k Šilhavejm na pilu. Já nejsem žádná udavačka, jak se po tom ve vsi povídalo. Na to tam byli jiný… Každej v Tomašicích věděl, že se na pile karbaní. Šilhavý tím byl posedlej. Chodilo tam hrát víc lidí. Tu pilu mu po převratu vzali, ale maminka říkala, že by ji stejně prohrál v kartách…“
„Vážně už musím, archiv se zavírá…“
„Každej to věděl, že se tam hraje. Jenže já napsala ten dopis… vyneslo se to a máma tehdy řekla, sbal si věci, vem Frantíka a jeď na Vysočinu, sou tam známí, co dělají na statku, potřebujou tam lidi na práci…“ Vrátili jsme se do vestibulu.
Vrátný se vrátil zvenku, nechal jsem ji tam stát na kamenných dlaždicích.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
