Bylo páteční odpoledne a zamknout ten růžový sad přes víkend do mé pracovny znamenalo zastihnout ho v pondělí už v odkvětu. Ale i na to ti neřádi mysleli. Vybrali šest svých spolužaček a ty se ujaly růží, ošetřily je a přichystaly na cestu a já zavolal domů Sáře, že budeme mít menší společnost.
A tenkrát jsem samozřejmě neměl tušení, že se právě začíná (na pomezí dnešní noci a zítřejšího dne se počne) cosi, co v krátkém čase převrátí můj život tak, že ta nejhorší léta, kdy jsem žil v nemilosti a za pomnění, mně ve srovnání s tím přijdou idylická. Přesně tak: začínal se krutý příběh iluze. A jak je to zvláštní, přestože nakonec neztratím soudnost a přece jenom pochopím, že se rychle kamsi propadám, neudělám jediný pohyb na svou záchranu, a naopak udělám spoustu pohybů zabraňujících tomu, aby nějaká záchrana byla ještě možná.
Ale dost. Je počátek března devadesátého, den mých osmapadesátých narozenin, jedu tramvají do Černých Polí, obklopen svými nymfami a najádami s náručemi plnými růží, a iluze vůně rychle infikuje celý tramvajový vůz, takže je tam jak v malajské džungli, alergikové dostávají z neexistující vůně alergické záchvaty a těm dalším kolem se zas ježí srst, světélkují oči a z hrudi se jim začínají drát podivné zvuky, v ulicích leží čerstvý poprašek sněhu a tramvaj letí po kolejích a vrhá do sněhu dlouhý růžový stín a lidé na chodnících se zastavují, stojí a ohlížejí.
Obývám malou černopolní vilku, v prvním poschodí vedle sebe dva pokoje jak zásuvky v příborníku a v přízemí pak velká hala, kuchyňka, koupelna a WC a taky cosi jako šatna, kterou jsem si ale už stačil zašvihat nějakým haraburdím. K domku náleží i nevelká, trochu zdivočelá zahrada, kde je něco ovocného stromoví, nějaké jabloně a třešně.
Když jsme se zastavili u vrátek, zvedl jsem hlavu a uviděl nahoře za oknem Sáru, jak hledí zděšeně na můj nymfí doprovod. Studenti samozřejmě vybrali své nejatraktivnější kolegyně, to nejparádnější, co ročník dal, samé mnohokarátové zlato (Zlatovláska tam samozřejmě nesměla chybět), a konfrontována s těmihle (jak se v Brně říkalo za mých mladých let) betálnými koňami, neměla Sára prostě šanci. Jejích jednapadesát roků bylo tím tak ošklivě atakováno, až každá vráska v její tváři a každá vráska na krku se teď rozhořela jak stigma a Sářina „narozeninová hlava“ (ten náročný účes, hedvábný kokon, složitě upředený jak zdravice k mým osmapadesátinám) se ve společnosti těch zářivých dívčích kaskád změnila ve zlou karikaturu.
Sára v tom zajisté neviděla žádný podraz z mé strany, měla mě ráda, a tak mi láskyplně popřála společnosti mých girls. Bylo jí jasné, že po tak dlouhém vyhoštění a společenském strádání potřebuju teď obdivná zrcátka mladičkých ctitelek, ale při nejlepší vůli nedokázala vzdorovat frustraci z tak kruté konfrontace. Takže se ještě postarala o růže, naservírovala připravené chlebíčky a zákusky a vypila s námi skleničku šampusu, ale pak se už omluvila, že má ještě (v pátek večer!) nějaké vyřizování. Doprovodil jsem ji do haly a ještě ve dveřích se ji pokoušel přesvědčit, aby tady zůstala, protože ty holky přece zas hned vypadnou a pak už poběží náš původní program.
Kdepak, usmála se, užij si to dneska s nima, ukážu se zas zítra a pak už zas poběží náš program.
A když jsem se vrátil nahoru, už tam skutečně stály připraveny vypadnout: přinesly mi jen růže a teď – udělaly roztomilá pukrlata – už zas odtáhnou. Ale na rozdíl od Sáry se přece jenom nechaly ukecat. Vždyť jsem jim ještě nepředvedl své výtvarné poklady (se sklenkami rulandského pak bloudily podél stěn mých dvou pokojů a rozjímaly nad obrazy Bohdana Laciny a postály u pláten Matalových, Kubíčkových, Netíkových a u jednoho Boštíka, sluneční krůpěje rozpité v zářivých vrstevnicích, a dychtivě při klekly k dřevěnému objektu sochaře Olbrama Zoubka, k chasníku Perseovi, držícímu v pozvednuté ruce Medusinu hlavu). A to byla taky příležitost, abych se rozpovídal. Rychle jsem se dostal do ráže a nakonec pronesl dlouhou a ohnivou filipiku proti výtvarným historikům a teoretikům, až se jedno z těch milostných zvířátek (Zlatovláska!) zeptalo, za co tedy považuju sám sebe a co moje monografie o kubismu a co moje kunsthistorická publicistika a co moje přednášky na fakultě?
Za co se považuju a kdo vlastně jsem?
Mezitím se už dočista setmělo, březnová noc přehodila přes můj domov šátek jak přes kanárčí klec, ale já teprve teď přišel na chuť své exhibici a natřásal se na bidýlku a poprvé někomu takhle vyjevoval myšlenky z knížky, která se teprve rodila, a sypal těm slepicím posvátného zrna ze sklizně, která ještě nedozrála, a spirituálno krásy bylo teď pod mou střechou v tak silné koncentraci, že by stačilo škrtnout sirkou, a letěli bychom ke všem čertům.
Za koho se považuju? A kdo vlastně jsem? Když opravdu chcete rozbít nějaký petrifikovaný systém, nějakou ztuhlou ideologii, můžete to skutečně udělat jedině zevnitř. A tak i já jsem vstoupil do chrámu výtvarné teorie a našel si místo přímo v jeho centrální apsidě, abych tak mohl vyslovit to, na co se dosud každý bál jen pomyslet.
Ale sotva jsem se trochu rozplamenil, přesvědčen o tom, že jim tu teď shůry snáším prometheovský oheň, právě v tu chvíli se ty malé pizdičky začaly najednou sbírat a poskládaly si celý ten krámek pilníčků, nůžtiček a laků na nehty, který si během mé řeči stačily nenápadně rozložit kolem sebe, poskládaly si ten krámek zase zpátky do kabelek a uprostřed nějaké mé věty, již tady nebudu raději ani reprodukovat, abyste nenahlédli míru mého ponížení a já tak nezakusil navíc ještě ponížení z aktu reprodukce ponížení, uprostřed nějaké mé věty se začaly zvedat.
Spolkl jsem zbytek svého antikunsthistorického zápalu a vyprovodil je dolů ke dveřím. Ale tam mi najednou zůstaly ještě chvíli trčet, rozpačitě stát, jako by ještě na někoho čekaly, a dívaly se po sobě, jako by ještě chtěly něco říct. Ale neřekly. I vypustil jsem je před dům, tak, vypustil jsem je do mrazu březnové noci a zamkl za nimi, jen běžte a jen zmrzněte, vy ošklivé jeskyňky…
A najednou na mě nalehla nesmírná únava. Namáhavě jsem zas vystoupal do schodů a nebylo mi už osmapadesát, nýbrž o dvacet víc, a křídla, o nichž jsem po celý život věděl, že je jednoho dne roztáhnu, se teď změnila v neduživou věc. A jistěže v tom sehrála svoji roli taky ta neexistující, ale o to úpornější mdlobná vůně celého vagonu růží (ještě čtrnáct dní budu v tom domě po kotníky šlapat v růžových plátcích). Ale nahoře mě ještě čekalo překvapení.
Ony vás tady zapomněly, Zlatovlásko?
Ale kdepak, zapomněla jsem se sama. Nemohla jsem odejít, dokud neuslyším, co jste nedopověděl, dokud neuslyším celou vaši teorii antiteorie.
(I naskočil mi obrázek, jak tam stály dole a dívaly se po sobě, jako by ještě na někoho čekaly, a já si nevšiml, omráčený z toho, jak se najednou zvedly uprostřed mé věty, nevšiml jsem si, že jich je jen pět, že chybí Zlatovláska.)
Takže vy to opravdu chcete slyšet?
A pak už bylo najednou pozdě, hodně pozdě v noci. Chtěl jsem Zlatovlásce zavolat taxíka, ale na taxikářském dispečinku to už nikdo nebral. A když jsem otevřel domovní dveře, přirazil je prudký vítr a sníh s deštěm.
Vypadá to, že budete muset zůstat. Vedle v pokoji najdete zánovní válendu a dám vám tam čisté ložní prádlo. Budeme sousedi, a tak se nemusíte v cizím domě bát. Dole je koupelna s čistými ručníky. A máte můj hluboký obdiv, že jste tak dlouho dokázala naslouchat –
Byl to báječný večer a měla jsem štěstí, že se mi přihodil.
Našel jsem ve vás posluchačku, jejíž milá přítomnost roztáčela kola mé výmluvnosti…
A ještě chvíli jsme se takhle navzájem ujišťovali, jakým ziskem byl pro každého z nás ten dlouhý, do noci nastavovaný večer. A pak jsem jí dal ložní prádlo do vedlejšího pokoje a za chvilku jsem uslyšel, jak se tam zařizuje a potom jak sestupuje do koupelny. Déšť se sněhem dorážel na okenní tabuli za mými zády a v mé hlavě bušila zvláštní směs alkoholu a nepojmenovatelného vzrušení. Pustil jsem tiše rádio a nějaký italský tenor se pokusil ten můj stav vyslovit. A pak už zdola ten výkřik.
Rychle jsem seběhl a našel ji opřenou o dveře koupelny. A k smrti vyděšenou.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
