Už jsme minuli střed města, projeli jsme vyšehradským tunelem, za nímž nás čekala rovná silnice podél Vltavy. Od domova nás dělilo sotva pět minut jízdy. A tu druhý ze žlutobílých vozů za námi náhle zrychlil, předjel první žlutý vůz, předjížděl i nás, na okamžik jsem zadoufal, že nás opustí, aby se věnoval jiné, prospěšnější činnosti, ale vtom už se z okénka vystrčila uniformovaná paže, která předpisově vysunula zastavovací terč. Zabrzdil jsem – a totéž učinili i sledovači za mnou.
Z prvního vozu se vysoukali hned dva uniformovaní a mířili ke mně. Otevřel jsem dvířka. „Vystupte si, pane řidiči. Vaše doklady.“ Ten, co ke mně promluvil tónem, jímž pravděpodobně oslovoval dopadené zločince, byl menší a zavalitý. Druhý, urostlejší zůstal o několik kroků za ním.
Namítl jsem, že doklady už viděli jeho kolegové z vozu, který nás dosud neopustil. Nezajímalo ho to. Natáhl ke mně ruku a čekal, dokud jsem mu nepodal své dokumenty. Chvíli si v nich listoval, pak mě překvapil: „Pane řidiči, vaše jízda prozrazovala, že jste pil! Jste ochoten podrobit se dechové zkoušce?“
Protestoval jsem, vždyť jsem dýchal před hodinou jeho kolegům, kteří mě celou dobu nepřestali sledovat. Není pravděpodobné, že bych během jízdy něco vypil.
„Odmítáte tedy podrobit se?“
Vytušil jsem léčku, kromě toho jako šaškové se chovali oni – nikoliv já. Podrobil jsem se.
Přijal ode mě nazpět trubičku, otočil se ke mně zády, a aniž na mě pohlédl, oznámil, že se trubička zbarvila. Uvědomuji si důsledky, které z toho pro mě plynou?
I když jsem přivyklý ledačemus, žasl jsem. Celá léta se snažím, abych se nezapletl do té hry, která u nás nahrazuje politiku a která se z jedné strany vede nečestně a neřestně a z druhé strany sice čestně, ale zoufale. Nestraním se, pokud může člověk sám sebe posoudit, ze zbabělosti, rozhodně už ne z vypočítavosti, nemám prostě už k té hře dosti sil, času ani schopností.
Vím, že špatné politické poměry ovlivní život každého člověka, tedy i můj život, ale neodvažuji se tvrdit ani sám sobě, že natolik vím, jaké poměry jsou dobré, abych o tom mohl přesvědčovat druhé.
Nejsem si jist, zda člověk má nárok na vlastní automobil, letadlo či naplnění všech svých potřeb v době, kdy většina lidstva hladoví. Nevím, komu mám stranit v různých zápasech a válkách, o nichž denně slyším a čtu, i když tuším, že většina těch zápasů bude rychle zapomenuta, zatímco příběhy Antigoné či Hamleta budou žít stejně dlouho jako lidstvo.
Ale všechny mé pochybnosti ve mně nezdusily vědomí, že nestoudnosti je nutno vzdorovat. Trubička se zbarvit nemohla, ať mi ji ukáže!
Odpověděl, že to není jeho povinnost. Přece jen se styděl vystavit své tvrzení střetu se skutečností. Začal mi nesouvisle vysvětlovat, že jsou případy mírné opilosti, tekutina se zbarví pouze nepatrně. Nemá smysl, aby mi trubičku ukazoval. Mé necvičené oko by zbarvení stejně nesvedlo postřehnout. Netvrdí, že jsem pil mnoho, ale tekutina změnila odstín, a to znamená, že jsem porušil své řidičské povinnosti a ohrozil bezpečnost provozu. Hlas mu rozčilením přeskakoval.
Napadlo mě, že tento nízko postavený pomahač se za svou nestoudnost dosud stydí. Přikázali mu, aby mě zadržel a usvědčil, a vůbec nedbali na to, jestli v sobě nechová zbytek cti a sebeúcty, které musí potlačit, aby mohl rozkaz vyplnit. Řečí, kterou vedl, nepřesvědčoval ani tolik mne, jako sebe.
Zřejmě si uvědomil, že vůči mně neprojevuje dostatečnou ráznost. Už se nebude se mnou vybavovat. Řídil jsem motorové vozidlo, ačkoliv jsem předtím požil alkohol. Zadržuje mi tedy řidičský průkaz. Osoby ve voze ať si vystoupí, vozidlo mám uzamknout a jemu odevzdat klíčky. Vůz až na další nechám odstavený na tomto místě.
Pohlédl jsem k autu a uviděl v okénku zlatavou hlavu; dcera napjatě sledovala scénu, která jí určitě utkví v paměti víc než většina divadelních scén, co kdy spatří v lepších hrách a v provedení lepších herců. Bohužel v téhle hře jsem účinkoval. To, jak obstojím, jí rovněž utkví v paměti.
Řekl jsem, že nikdo z vozu nebude vystupovat, klíčky mu nevydám, na jeho jednání si budu stěžovat.
„Když klíčky nevydáte, budete muset s námi!“ hlas mu znovu přeskočil.
Nešlo mi o klíčky. Už dávno jsem pochopil, že člověk nesmí lpět na věcech, nechce li se stát jejich otrokem. Ale jak je tomu s právy? Nelpí li člověk na svých právech, postupně ho o ně připraví, a rovněž se stane otrokem.
Tu se pohnul druhý z uniformovaných, který až dosud mlčky přihlížel. Sotva patrným gestem poslal prvního stranou a postavil se na jeho místo. Vidí, že jsem rozrušený, řekl. Lidé v rozčílení jednají nepředloženě. Měl bych pochopit, že v téhle chvíli nemá smysl se přít o maličkosti. Spadl jsem do akce, kterou neřídím já – ani on. Oni mi musí odebrat průkaz a klíčky. Pokud se budu vzpírat, budou nuceni mě zadržet, klíčky mi pak stejně odeberou, a jaká panuje nálada, určitě se hned tak od nich nedostanu. K čemu by mi to bylo dobré? Když jim vydám klíčky, můžu se jít domů vyspat, klíčky přece, až se všechno uklidní, dostanu zpátky. Naklonil se ke mně a téměř šeptem mi poradil: „A zatím…? Přece máte doma ještě jedny.“
Vím, že při výsleších bývají role rozděleny, jeden z vyslýchajících hraje zlého muže a druhý se pak snaží získat důvěru lapeného laskavostí. Jenže tohle nebyl výslech, také mi nepřipadalo, že by ti přede mnou měli přiděleny nějaké složitější role. Dokonce ani rekvizity, ani tu jednu trubičku, která by se zbarvila normálním dechem, jim nepřidělili, ani je nenaučili, jak nenápadně zaměnit nezabarvenou trubičku za zabarvenou. Zdálo se pravděpodobnější, že muž, který se mnou nyní mluvil, opravdu chtěl ušetřit sobě námahu a mně nepříjemnosti, jejichž rozměr dovedl odhadnout lépe než já.
Ale nedokázal jsem překonat vnitřní odpor. To se člověk má podrobit lživému obvinění jen proto, aby si v dané chvíli ušetřil nepříjemnosti? Podrobím li se teď, jak se později dovolám spravedlností?
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
