Sjíždíme z hlavní,
hučíme Modřanskou, zahneme doleva a ženeme se asfaltkou mezi stromy. Neztenčenou rychlostí projíždíme mezi domky. Pak křižovatka – na té stavíme.
Zpoza autobusové zastávky vystoupí chlap v šusťákové bundě, jde k nám, otevře zadní dveře, zabouchne. Je cítit syrovým vzduchem, zánětem dásní, vazelínou, lhostejností k vlastnímu tělu. Na očích má kouřové brýle.
„To je mladej,“ ukáže na mě dědek. „Tohle je mistr Rašna.“
Rašna, vzplane mi v mozku. Rašna!
„Řeč zvládá líp než praxi,“ to mluví Smrťák o mně, „ale umí improvizovat – moh by to zvládnout.“
„Jakej má důvod to zkoušet?“ řekne suše Rašna.
„Žádnej,“ chrchlá dědek, „což je dobře.“
„Můžu vědět, o čem je řeč?“ vpadnu jim do řeči.
„Vydržte,“ konejší mě Smrťák. „Netvrdím, že nebudete muset překonat menší šok, ale nervy snad máte dobrý. Jestli chcete něco na zklidnění, stačí říct.“
„Vezete mě do zámku hrůzy?“
„Vezeme vás do domu, kde má tady kolega pracovnu.“
Hotovo, říkám si. Dva prokazatelní psychopati si mě vytipovali, podchytili a teď mě mají.
Zastavujeme
před neudržovanou vilou s kulatým štítem, hrubou omítkou, s ně kolika úzkými tmavými okny.
„Jsme tu,“ hlásí dědek.
Rašna je venku první. S podivem vidím, že to, co vypadalo jako sluneční brýle, jsou fialové kruhy pod očima. Vyplňují celé očnice. Ze dna vrásčitých temných koláčů blikají neuhýbající bezbarvé duhovky.
Odemyká branku.
Mám dojem, jako by byli nesví. Dokonce rozrušení. Jako by váha li, zda to celé nezrušit. Strašně se jim najednou nechce.
Jdu za nimi, v kapse žmoulám pepřový sprej. Stoupáme po příkrých zahradních schodech. Ze všech stran se na nás vrhají košťata angreštů, divoká pláňata, lepkavé houštiny, sežehlé kštice trav.
Kysele se potící Rašna odemyká vchod. Vstupujeme do haly, jdeme chodbou obloženou vlhkým dřevem. Procházíme domem, sestupujeme po schodech na betonový dvůr. Přistupujeme k plechovým vratům, po odemčení vstupujeme.
Jsme v místnosti na způsob garáže – police s plechovkami, přepravkami, s plastovými láhvemi. Spousta beden, zmačkaného alobalu, papírů, plastových obalů. U zdi pár svářecích souprav.
V polici nad umyvadlem kelímky, jelení loje, karafy, šminky. K čemu rouge, chanely?
„Posaďte se,“ říká Smrťák a přistrčí mi židli v momentu, kdy se mě poprvé dotkne opravdový strach.
Přisunu židli zády k bedně, uvnitř které jsem zahlédl kovovou trubku. Nenápadně spustím pravici do bedny, nahmátnu ji. Je ocelová, zamaštěná, těžká. Rašnu vezmu přednostně, Smrťákovi stačí podkopnout berle.
Ti dva mě mezitím
pouštějí z hlavy – hmoždí se s otevíráním posuvných vrat do sousední místnosti. Vypadá to, že je třeba navolit kód zámku. Smrťák to zvládne, Rašna chytne madlo, trhnutím otevře.
Jsou uvnitř, tiše rokují.
Až někde v mezimozku, v šišince cítím pětatřicet let staré trauma – úpornou modlitbu, aby v pohádce Netvor v studni nenastala chvíle, kdy Netvor vystrčí hlavu nad okraj skruže.
Dveře se hnou. Smrťák s Rašnou vyvážejí zevnitř pojízdné lůžko s dlouhým předmětem přikrytým plentou. Stařík lape po dechu, utírá si pleš pokrytou jaterními skvrnami. Od stropu se ozývá pravidelné duté třepetání, možná klimatizace.
Rašna odkryje plast – pod ním se bělá tělo. Mrtvola vypadá příšerně čerstvě. Bílá ruka spadlá přes okraj má přirozenou elasticitu.
Kdybych chtěl či mohl v tu chvíli něco udělat, stejně bych nehnul prstem. Jsem paralyzován nečekanou přítomností smrti.
„Jste v pořádku?“ ptá se Smrťák.
„Nevím,“ řeknu.
„Zkuste vstát,“ vybídne mě.
V modrém světle výbojek leží nějaká žena. Vlasy zcuchané do čela, nejistě střižená ofina, možná paruka. Nelze určit, zda je to model, či člověk. Pokud člověk, hluboce spí. Mrtvé to, zdá se, není. Tělem tu a tam proběhne sotva postřehnutelný zácuk.
„Pojďte blíž,“ nabízí dědek.
Jdu blíž. Na tyč v bedně jsem zapomněl.
Zblízka je to jasné:
je to loutka. Neživá, nijaká, mírně zjednodušená tvář. Přesto má v sobě cosi bolestně naléhavého. Přitahuje mě trýznivým kouzlem. Je přikrytá prostěradlem, bosá.
Cítím sucho v krku. Cítím, jak mi krkavice škrtí vlna paniky. Čím déle na ni civím, tím mi připadá konkrétnější, krásnější, neblaze po vědomá. Přitom čeho se bojím? Nanejvýš ta věc umí chodit, pokud to vůbec nebude jenom nějaká larva na jedno použití.
„Dobrý?“ ptá se mě Smrťák, v očních váčcích slepičí krev a ledové střepy. „Dejchejte zhluboka, chcete napít?“
„V pořádku,“ odpovídám, „ňáká loutka. Povedla se vám. A co?“
Smrťák mi podá placku kořalky – přihnu si.
„Není to člověk – klid,“ říká zbytečně. „Detaily probereme pozdě ji. Nečekejte nic světobornýho. Klidně se eště posaďte.“
„Tak dál,“ řekne Rašna.
Sklánějí se nad tělem. Jejich hlasy zní jako tlumené bublání, neartikulované drmolení.
Připojují figuru několika kabely k počítači. Dědek přistrká otlučenou kovovou hrazdu, zavěšují na ni pytlíky s infuzí nebo s čím. Zapichují do figuríny jehly, nahlížejí jí pod víčka.
„Bude to trvat,“ hlásí Smrťák a belhá se ke mně. „Doprovoďte mě ven, kolego, sotva lezu. Zapomněl jsem si v autě foťák.“
Pociťuji jakousi bdělou,
na všechno připravenou lhostejnost. Stojíme u auta. Smrťák mi svírá ruku: „Jste úplně bílej, koukejte se dát do kupy, potřebujeme vás… Za hodinku bude všecko na vás.“
„Na mně?“
„Pochopíte vzápětí. Zaručuju vám, že se nebudete nudit.“
„Proč já?“
„Je pozdě se ptát, teď musíte jednat. Předpoklad je trpělivost, čas a hlavně zvědavost. Bon pro vás – zvědavej jste jak vopice.“
„Vy ne?“
„Já taky – proto vám důvěřuju.“
„Na základě čeho?“
„Na základě prvního dne – přespal jste, kam vás nohy donesly, vzbudil jste se v morový chýši, ustál jste to, zvolil správný řešení.“
„O tom teď právě pochybuju.“
„Změníte názor. Pojďte.“
Stoupáme zase tou příkrou zahradou, klesáme na dvůr a do haly. Dveře druhé místnosti jsou dokořán. Uprostřed pod lampou někdo sedí na otočné sesli. Rašna ji otočí ke mně.
Vidím ke straně zhroucenou bleduli. Sedí, dýchá. Na sobě sukni, baloňák.
„Vstaň,“ řekne Rašna. Holka vstane.
„Tohle je člověk, budeš mu říkat Ef,“ ukáže na mě. „Je to zkratka – Ef. Půjdeš s ním, rozumíš. Řekni Ef!“
Loutka otočí hlavu, pohlédne na mě. Její perleťově matné, jakoby šlemem potažené oční koule se párkrát protočí. Skrz mázdru se provalí temné čočky, zaostří se. Zírá na mě a mlčí.
Cítím dokonalou prázdnotu.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
