Po ničem pan Poklidný netoužil tak mocně jako po vlastní autodopravě, po firmičce docela malé, která by je uživila a Vašek by měl co dědit. Pár náklaďáků, převážel by věci tam nebo onam, jenže po vítězství dělnické třídy, jeho třídy, mu sklaplo. Pak už nemyslel na nic jiného než na malý domek s kytkama za okny, o jednom patře. Odešel z uhelných skladů do stavebnictví, tam to víc vynášelo – stavěla se Poruba, sídliště pro horníky, na zelené louce, stavba socialismu. Tam vykazovali šoféři odpracovaných čtyřiadvacet hodin denně a ještě hodinovou přestávku na oběd. Tatrou sklápěčkou odvážel zeminu půl kilometru od bagru ke skládce, pak zase zpátky, jak mezek u žernovu – pro vidinu bílého domku za řekou, na Mostní ulici. Parcelu už měl vyhlídnutou. Neboť déšť, bubnující na vlastní střechu, to zní jako hudba sfér i ve společenství bez vykořisťování člověka člověkem, kde všechno patří všem a nikomu nic. Vlastní pes, který mu štěká na uvítanou, paní Poklidná věší prádlo nad vlastním trávníkem, třešně z vlastní třešně… Ještě pár tisíc fůr, pár desítek tisíc korun, než se dostaví Poruba, králíkárna pro horníky, a bude to. Přičinlivý člověk si snad k něčemu dopomůže i za diktatury proletariátu.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
