Na rozdíl od toho smrt mého otce znamenala opravdu velikou katastrofu. Ráj už neexistoval a kromě toho já při své třicítce byl už hotový člověk. I já! Uvědomil jsem si poprvé, že nejdůležitější a nejrozhodnější část mého života leží už nenávratně za mnou. Můj žal nebyl jen sobecký, jak by se mohlo zdát podle toho, co říkám. Vůbec ne! Plakal jsem nad ním i nad sebou, ale nad sebou jen proto, že zemřel on. Do té doby jsem přecházel od cigarety k cigaretě a od fakulty k fakultě s nezničitelnou důvěrou ve své schopnosti. A mám dojem, že tato důvěra, která život tak oslazovala, by byla trvala snad až dodneška, kdyby nebyl otec zemřel. Jakmile zemřel, ztratil jsem v něm onen zítřek, do kterého bych mohl umisťovat svá předsevzetí.
Kdykoli na to myslím, pokaždé žasnu, jaká to byla zvláštní věc, že jsem to zoufalství nad sebou a nad svou budoucností poznal teprve při otcově smrti, a ne dřív. Je to všechno ještě živé a naprosto nepotřebuju snít, jak chtějí páni psychoanalytikové, abych si vzpomněl na svůj nesmírný žal a na všecky podrobnosti té hrozné rány. Pamatuju se na všechno, ale nerozumím z toho ničemu. Až do jeho smrti jsem pro otce nežil. Nevyvinul jsem žádné úsilí, abych se mu přiblížil, a pokud jsem měl možnost to udělat a nedotknout se ho při tom, pokaždé jsem se tomu vyhnul. Na univerzitě ho všichni znali pod přezdívkou starý Silva otřes se, kterou jsem mu dal. Musela přijít nemoc, aby mě k němu připoutala, nemoc a vzápětí smrt, protože ta nemoc byla krátká a lékař ho okamžitě prohlásil za beznadějný případ. Pokud jsem byl v Terstu, vídali jsme se jakž takž asi hodinu denně, víc ne. Nikdy jsme nebyli tak dlouho spolu, jako když jsem ho pak oplakával. Kdybych ho byl raději míň oplakával a víc se o něj staral! Nebyl bych teď tolik nemocný. Ale být s ním bylo obtížné taky proto, že jsme neměli intelektuálně nic společného. Když jsme se na sebe dívali, usmívali jsme se oba týmž útrpným úsměvem, u něho trpčím o to, že měl jako otec živé obavy o mou budoucnost; můj úsměv byl zase shovívavost sama, protože jsem si byl jist, že teď už jeho slabosti nebudou mít žádné důsledky, neboť jsem je zčásti přičítal jeho věku. Otec byl první, kdo nevěřil mé síle, a to podle mého soudu příliš brzy. A přitom mám podezření, i když to nemůžu podepřít žádným vědeckým přesvědčením, že mi nevěřil už jen proto, že mne zplodil on, a tato skutečnost, a to říkám s plnou vědeckou jistotou, zase zvyšovala moji nedůvěru k němu.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
