+A
-A

Alexandra Berková:
Utrpení oddaného všiváka

… vy ten život berete moc vážně, pane, nesmíte ho brát zas tak moc vážně…

Tohleto mi neřikejte, pane, tomu já nerozumim, a to mě sere, když tomu nerozumim; já vám ale něco řeknu, pane, tohle si myslej inteligentní lidi, že sou vostatní taky inteligentní, že se to dá naučit, bejt inteligentní, že to může každej, ale vono to tak neni, pane, to si jenom všichni ty inteligentní myslej!

 

 

INTELIGENTNÍ MYSLEJ!

 

Všivák pohřbívá Boha, pravda, každý den – ale Bůh se mu vrací: každou noc.

Všechno vidí a nepomůže.

… kdo jsi, abys mne soudil? Ty Ješitný Starče? Ty Staviteli Latí? Ty Pšouku Absolutna?! Energetický výboji!! Plyne!! Nedělej, že spíš! Najdu si jiného Boha, když jsi tak krutý!

… hele, mladej, uklidni se – nikdo to nemáme lehký; podívej, voda: takovejch překážek v cestě, a jak se snaží… anebo tady: mraveneček: vystavěl si pěšinku – a hele: cvrnk! – a už ji nemá! už ji má zbořenou! a musí stavět znova, chudáček malej – blbej – no – a vidíš: neremcá a maká a maká… Tak ty taky neremcej a koukej makat, my už ten svět nějak zvorganizujem i bez tebe, je ti to jasný?

… Nebudeš míti jiného Boha přede mnou…!!!

 

A takto se ke Všivákovi modlíme:

Oddaný Všiváku,

bratře náš!

Ty, jenž vyvolen za nás se v úzkosti svíjíš,

ty, za nás zavržený, za nás trpící, za nás se donekonečna snažící,

odpusť nám naši špatnost, v níž nezkušení setrváváme,

 

 

SETRVÁVÁME,

 

jakož i my si ji odpouštíme, ubozí a slabí –

– ale my už sme holt takoví – co si na nás vezmeš –

kníže náš!

slunce našich dnů!

přimluv se za nás!

dyť se na nás podívej: naše ženy jsou čím dál těhotnější,

naše děti chtějí ještě dražší hračky, naše huby chtějí žrát a v těle síly není

ach ouvej, slunéčko naše!

spáso!

přimluv se za nás!

že to s Nejvyšším zas nějak srovnáš –

dyť ty to s Nim tak pěkně umíš –

to by žádnej z nás nedokázal –

tak ho ukecat –

jako ty –

vykupiteli!

přimluv se za nás!

čeče dyť ty seš muj jedinej kámoš, ty vole! dyť ty seš jedinej, koho já na světě mám…! Koukni se na mě: vidíš? já brečim! já normálně brečim…! já když si ji uvědomim, tu svoji děsivou samotu… a bezmocnost… a slabost… jak furt neumim odolávat hříchu: to vždycky odolávám a odolávám – a najednou

Sbíráme cookies popup, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
Městská knihovna v Praze.
Ne
Souhlasím