William Shakespeare:
Zkrocení zlé ženy

TRANIO:
Já, neslyšet! – Nuž, plán je hotov teď.

LUCENTIO:
Já mám to, Tranio!

TRANIO:
                                         Ó, vsadím se,
že máme navlas tytéž nápady.

LUCENTIO:
Svůj řekni.

TRANIO:
                    Chcete učitelem být;
a tak že dívku cvičit budete,
to je váš plán.

LUCENTIO:
                         Tak jest. A možný-li?

TRANIO:
Ne! – Kdož by tady hrát měl úkol váš
a v Padově být syn Vincentiův?
Kdo řídit bude dům a kněh si dbát,
přátele vítat, jeho krajany,
a hostit je a navštěvovat zaň?

LUCENTIO:
Basta! Buď klidný, vše jsem rozvážil.
Nás doma ještě nikdo nespatřil
a poznati nás nelze po tváři,
kdo pán, kdo sluha; udělám to tak:
Ty, Tranio, buď pánem v místě mém;
řiď dům a čeleď mou, jak bych já sám.
Kdos jiný budu já; buď Florenčan,
neb z Neapole, z Pisy prostý muž.
Plán zosnován a tak se provede.
Hned oděv dolů, můj si vezmi plášť
a klobouk barevný, a potom až
Biondello přijde, bude sluhou tvým.
By mlčel, o to se už postarám.

LUCENTIO a TRANIO vymění si oděvy.

TRANIO:
Když musím tak. –
Nuž, zkrátka, pane, je to vaše vůle
a povinen jsem být vás poslušen,
neb otec váš mi při odchodu kázal:
„Služ věrně synovi.“ – Žeť tak to řek,
ač myslím, že to v jiném smyslu bral. –
A tak jsem z duše rád Lucentiem,
neb z hloubi duše své ho miluji.

LUCENTIO:
Buď, Tranio, neb hořím já
a chci být otrok, bych tu dívku dostal,
na niž jen pohled rázem upoutal
mé oko zraněné.

K přečtení zdarma a bez registrace.

×

Vybrat úryvek

Přečíst celou knihu

Další úryvek