Mezi mechem a křovinami probleskoval tichý a přátelský ostrůvek uprostřed lesa: planina se včelami. Měly tu klát, ovocné sádky, jívy i olše kolem potoka, a tak ani daleko nelétaly, zdomácněly tu. Jejich bzukot naplňoval vzduch i mysl chlapce sklánějícího se nad slaměnými koši. To on je přenesl na mýtinku z okolního pralesa a včely mu lezly po předloktí, šimraly kůži a dnes ho ještě žádná z nich nepobodala, patřil k nim.
I pro tuto chvíli nejškaredějšího dne nad rodným Vlkovem. Z dálek opačného konce údolí dotíral zvuk zvonu, slavnostně, a přece bídněji než zvuky umíráčku před čtyřmi léty. Tam, ve zvonici nového kostela, byli teď všichni lidé z domu, tam, pod náhrobními kameny, ležela v hlíně matka. Když ji ukládali, žaloval zvon ještě na prastarých trámech a kaple vypadala jako přibita lijáky i lesními požáry. Nyní řvala střecha čerstvými šindeli a zvonice kamenným zdivem, deště ani požáry ji nemohly ohrozit. Ten pevný kostelík dal vybudovat k matčině památce otec a vysvětit jej přišli němečtí mniši.
Zvon duněl údolím, včelstvo opouštělo chlapce i svou včelí královnu dlící v šeru věchýtku a bzučelo zezlátlým vzduchem.
Chlapec smetl opozdilou včelku z ruky a přihrbil se. Nedalo se neposlouchat, nedalo se plakat. Hned ráno utekl z domu a natrhal si holýma rukama ostřici a stařinu. U včel bylo jediné místečko, kde byl v bezpečí. Stačilo by zafoukat do řežavějícího pahýlu a slaměné věchýtky by vzplály, zdivočelé včely by ho ochránily před lidmi lépe než nejhlubší křoviny lesa, než jakékoliv doupě či vykotlaný strom. Kdekoliv by ho vyčenichali otcovi lovečtí psi a sluhové by ho přitáhli třeba v lýkových provazech k novému kostelu. Zde ne! Včely byly nejvěrnější, ubodaly by psy i čeleď, a možná i samotného otce, a možná k smrti!
Ještě nemusel zapalovat slámu, zbytečně foukal do fagule, se slábnoucím cinkotem se blížilo něco děsnějšího než volání umíráčku. K rozlehlému dvorci, který čekal zcela sám pod lesem, se blížil svatební průvod. Už vjeli na roubenou cestu k tvrzi, objevili se v průseku. Vpředu jezdec ve vyšívaném kabátě a s nakadeřenými vlasy a vedle něho nevěsta. Vrata statku zvala dokořán, jako vyvrácena pro kteréhokoliv žebráka či zloděje, který by sem zašel, aby se nasytil.
Chlapec se nemusel skrývat, nepostrádali ho. Jezdec v čele se stoupil z koně a nikterak se nerozhlédl. Jako pápěří uchopil nevěstu a nesl ji k bráně. Sloupoví bylo věnčeno snad všemi květy pokročilého léta. A lístky z ochozů se sypaly na hlavy shromážděných, na otcovy měděné vlasy a stříbrné spony. Šlapal po květech tak lehce i s nevěstou v náručí, jako by překračoval korýtko s vyteklou vodou.
Zacházeli dovnitř a průvod je následoval, až nezbyl před vraty žádný člověk. Zvony už nebylo vůbec slyšet, včely se vracely ke klátu s prvním sladkým nákladem, ale jejich bzukot již neusmiřoval. Poklid přírody záhy porušil výbuch svatebního veselí, bubínky, ječení zobcové flétny a nade vším letěl k chlapci smích, který zraňoval, patřil jeho otci.
Nehledal chlapce, nepoštval po něm psy. Smál se. Ten smích byl rouháním na mrtvé mamince, musí ustat! Zmizet tak jako vlčí mládě v lesích, raději žít s liškami a vlky, přidat se k vraždící lidské tlupě, co vylupuje pocestným oči a vypaluje ovčince, navěky se skrýt. Přesto se chlapec vytrvale díval k bráně otevřené dokořán a řežavějící uhlík mu pálil prsty. Zbytečně doufal, nebude zapotřebí žádné jiskérky, aby zdivočela včely.
Musel k vratům nakonec sám, s košíkem čerstvě natrhaných květin, hůř než cizí tulák, který prosí. Smích ani neustal. Tak malý a nepatrný stál s košíčkem v bráně a čekal, kdy pán z Vlkova po hlédne také k němu.
– Čemu se smějete? – ptal se ten muž ještě olbřímí a tloukl plným pohárem o stůl. – Ticho, holoto! –
Pak povstal a zamrkal ztěžklými víčky, poslední ze všech rozpoznal tu postavičku v projasňujícím se jícnu brány.
– Tady jseš! – zvolal a ještě nepostřehl vzdor ve tváři svého dítěte, ještě nebyl ani natolik omámený vínem. – Všichni tě hledají, Ondřeji, – říkal a šel chlapci vstříc, aby ho uvedl ke stolu. – Pojď k nám, co tu stojíš? –
A snad proto, že jeho hlas zněl tak vlídně, zavládlo hrobové ticho. Svatebčané seděli kolem dřevěného stolu venku před zdivem vnitřního domu, před nimi plné poháry a mísy s jídlem. Štíhlá mladá nevěsta s dosud dětskými rysy v obličeji vypadala již smrtelně znavena v předtuše svatební noci. Ve vlasech měla jedinou květinu, malé ruce ozdobeny prsteny. Modlila se?
– Tak pojď mezi nás, – zval smířlivěji otec, – podívej se, těš se, synku! Tvoje nová matka. –
Chlapec se nehýbal, vnímal nastalé ticho a mlčel v jícnu vrat. Ještě by se dalo prchnout, zahodit košík a třeba se vyšplhat na jedli za strouhou, tam by ho hned nedostihli psi a větve ve vrcholku by se s dospělými pronásledovateli prolomily.
A tu mu otec položil ruku na paži a bylo to horší než šlehanec opratí.
– Neboj se, – vybídl pán z Vlkova, – pojď blíž. No tak, co stojíš? Polib nevěstu! –
A pohlazení provázející slova bylo jako stisk, který škrtí hrdlo. Chlapec ustoupil před otcem a zvedl v chabé obraně květinový koš před sebe. Ale otec mu jej vzal z rukou.
– Donesl jsi svatební dar? – zeptal se. – Tak jí ho dej. –
I malá nevěsta zvedla v očekávání pohled i hlavu přes stůl jako dítě, když potká jiné dítě, aby mu dalo úsměvem najevo svou náklonnost. Neboť chlapec, který se k ní blížil, nebyl o mnoho mladší než ona. Uchopila podávaný dar a odhrnula stvoly květin, začala sypat jejich lístky na hlavy žebráků pod stolem a vzápětí její ruce ucukly a koš sletěl na zem.
Ozval se výkřik, pronikavější tím, že se neuleklo pouhé dítě, ale již zasažená žena.
Netopýři, kteří byli naskládáni pod květinami, se rozpadli ne slyšně po udupané zemi a hýbali se omámeni sluncem a prachem. Pán z Vlkova po nich dupal, až se ozýval pískot a krev mu postříkala ozdobný střevíc.
Marně, lidé překotili stůl i poháry a nejstarší služka, jediná vědma na Vlkově, zabědovala:
– Zlé znamení, hospodáři! Zahoďte poháry a utíkejte všichni! Dívenka nebohá… bude z ní jalovice, bude ti rodit jenom příšery a vlky! –
Pán z Vlkova zavrávoral a jediným pohybem uchopil chlapce, který chtěl proběhnout mezi ním a zdí k vratům, zvedl ho do výšky, mnohem pevněji než prve nevěstu, a udeřil dětským tělem o po třísněnou zem.
Zadunělo to. Letící tělo narazilo do trámu a pomalu se sesouvalo k otcovým nohám, kde zůstalo nehybně ležet. Bylo dokonáno, lidé oněměli. Ze světlých chlapcových vlasů a úst vytékala krev. Jasnorudý pramének spěchající k hrdlu.
– Panebože, – hlesl pán z Vlkova, když se podíval pod sebe, – ne dopusť, abych ho zabil. –
A zdálo se, že se chlapec v bezvědomí usmívá skoro blaženě, na čele už nebylo zloby, ve tváři žádný škleb. Otec k němu poklekl, bral tu krvácející hlavičku do svých dlaní jako před léty, kdy ještě žila matka, a pozvedl k sobě.
– Bože, – říkal k obloze třesoucím se hlasem ve strašlivém po hnutí, – neber mi ho. Dám ti ho! Slibuji, že ti ho zaslíbím, bude sloužit k tvé slávě, jenom mu zachovej život… –
Slova přísahy vsakovalo poklidné slunce nad Vlkovem, nemohla dolehnout až k bezmračnému srpnovému nebi, a přesto se oči ležícího chlapce pohnuly a tápaly zpátky ke slunečnímu světlu, uhnuly od otcova obličeje kus stranou ke zdi.
Tam stála malá nevěsta a plakala… až po bradu ovázaná bělostným plátnem a s čelenkou ve vlasech, líbezná jako maminka uložená v rakvi.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
