„Jen nechoďte daleko, k večeru přijdou bouřky, říkali ve zprávách,“ dokončil sám tento rozpačitý dialog, do něhož jsem nepřispěl než tichými projevy údivu. Pak udělal čelem vzad a vykročil směrem k opuštěné Karlovce. Mráz mi přešel nejen po zádech, ale i po nohách, a v chodidlech na chvíli setrval. Vždyť já toho chlapa znám! Když jsem byl děcko, jezdíval na Karlovku se svým bratrem, vypadali jako dvojčata (aspoň se nám to tehdy zdálo), jedno starší a druhé o mnoho let mladší. Jeho jméno jsem dávno zapomněl, a jak je možné, že ještě žije a cestuje po horách, mi taky není jasné. Vždyť mu už opravdu musí být skoro sto let, i kdyby byl to mladší dvojče… A co tady vůbec dělá? Proč po mně chce, abych se navečer vracel do chalupy, ve které mi večeři určitě nenabídnou? A s kýmpak si mě ve své stařecké hlavě popletl?
Raději jsem mu co nejrychleji řekl nashledanou a vydal jsem se zpátky do Lhotky, samozřejmě po panelové, která už dávno není nová, i když jsme jí tak vždycky říkali. Po cestě pro snoby a mastňáky.
Netušil jsem, že právě v tu chvíli se začal odvíjet příběh, na jehož konci si nebudu jist svým stářím ani svým mládím, přítomností ani minulostí, a dokonce ani životem a smrtí svých blízkých. Teprve se blížila chvíle, kdy jsem měl pochopit, že ačkoli vždy a za všech okolností stojím oběma nohama pevně na zemi, nikdy spolehlivě nepoznám, jestli se planeta točí zrovna po směru, nebo proti směru hodinových ručiček.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
