Dívka podruhé klesla na kolena.
Podlehla zoufalství. Díky zavátému koni pochopila, že dorazila na místo, odkud před dnem a nocí vyšla. Ztratila dost krve, a přece dokázala jít. Nyní ale ztrácela naději. A bez naděje už jít nelze. Klečela u bezvládného zvířete. U koně, který býval její. Možná že zase bude… Vypadal jako obrácený člun vytažený před zimou na břeh. Položila hlavu na jeho oblé studené břicho a rozplakala se.
„Tvá cesta je kruh, zdá se,“ řekl hlas.
Dívka zvedla těžkou hlavu z koňského boku a pohlédla na muže, který tu opět stál, aniž přišel.
„Pán vede mé kroky…,“ zarecitovala tak malověrně, že i jí samé to znělo jako nechtěné rouhání.
„Tomu se zdráhám smát,“ odvětil on bezbarvě. „Přivedl tě zpátky na začátek cesty. Proč myslíš, že to udělal? Pro svou zábavu?“ Poklekl k dívce a z tváře jí sfoukl sníh. V jeho dechu bylo cítit dobré pití a nedobré jídlo.
„Jsem na konci, ne na začátku cesty,“ hlesla ona.
„Něco ti prozradím,“ zašeptal nezvaný a přiložil studenou ruku na její rozpálené čelo. „Nedělá to pro zábavu. Je to pouhá lhostejnost.“
„Ne!“ zakřičela raněná rytířka hlasem pokrouceným bolestí. Postavila se na nohy, jako by to byly polámané chůdy. Balancovala chvíli, než nabyla rovnováhu. Krev nehybného koně byla led a její zmrzne do soumraku taky. Jen nesmí naslouchat vemlouvavému hlasu toho cizince. A pro lásku boží, jak ten je vemlouvavý! A jak je cizí…
Vydala se na cestu. Marně se snažila najít své včerejší stopy, aby vyrazila jiným směrem. Sníh je zavál bezezbytku. Slunce na obloze nebylo žádné, jen matné bílé světlo rovnoměrně rozprostřené všude kolem. Nebo to byla bílá tma?
Vzpomněla si na léto. Připadalo jí vzdálené jako sen, jako by jí ho jen někdo vyprávěl. Ale kdysi přece léto bývalo! Vzpomíná na kvetoucí máky v údolí, na to, jak plavila koně v řece, na ohně hořící v kopcích…
Začal vát ledový vítr a přinesl z dálky vlčí hlas. Tolik se jí chtělo spát. Usnout pod listnatým stromem s věčným létem pod víčky.
Pak pod tíhou své slabosti klesla potřetí.
Vlčí zpěv se přibližoval a násobil.
„Nebojuj, dívko! Boj je bolestný a marný. Staneš se pozdním obědem hladových vlků, nebo půjdeš se mnou?“ řekl muž, který nepřišel a odmlčel se. Ona mlčela s ním. Vlastně sama.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
