Vracela jsem se domů od sestry a litovala, že jsem si nevzala auto. Šla jsem pěšky snad tři kilometry, stmívalo se neuvěřitelně rychle a začalo přituhovat. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá a vracela se domů za soumraku, letěl mi hlavou příběh, letěla mi hlavou představa, že se celá ta část města plná identických malých uliček přetransformovala v paralelní svět, který vypadá na chlup stejně, ale kde je všechno docela jinak. Jenže o té zlé transformaci jsem věděla jen já, protože jedině já zůstala stejná. Všechno bylo najednou temné a cizí. Šla jsem vystrašeně tmou a představovala si, že až přijdu domů, všichni budou jiní. Matka, otec, sestra. Přijdu tam a budu vědět, že jsou to jen napodobeniny mojí rodiny. Třeba mechanické stroje, co vypadají jako lidi, nebo ufoni, co vypadají jako lidi, nebo ďáblové z pekla, co vypadají jako lidi. A nebylo na tom to nejhorší, že se všechno změní a odcizí, že všechno potemní jako ty ulice, kterými jsem procházela. Nejvíc mě děsilo to, že jen já zůstanu stejná. A nebudu to moct nikomu říct. Nebudu se o to ani moct pokusit, protože všichni budou oni. A oni budou vědět, že já zůstala já. Vždycky jsem se pak po příchodu domů dotazovala matky a sestry a někdy i otce (a je to většinou poměrně vytáčelo) na věci, které mi mohli zodpovědět jen „ti praví“ oni.
To mi bylo asi sedm nebo osm.
A když jsem se takhle po nějaké době vracela znovu domů tmou a ztichlými ulicemi, už to nebylo děsivou představou. Bylo to přáním. Uvědomila jsem si, že se nemají v co horšího přetransformovat. Že pokud bych přišla domů a svět by se mezitím změnil, stal by se možná místem, kde bych byla ráda.
To bylo předtím, než mi Miriam zabila otce.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
