„Jak mi to mohla udělat?“ řekl otec, když jsem se ho před lety zeptala na babičku Rissmannovou.
Osobní historie rozplizlá do neurčita; na otázku odpověděl otázkou. Nevím, jestli by ho potěšilo, kdyby zjistil, že jeho matka ještě žije; možná by pocítil zadostiučinění, že babička kvůli své selhávající paměti zapomněla nejen na něj, ale také na své ostatní děti.
Dotkla se mě téměř šedesát let stará bolest, a tentokrát to není pouze bolest mého otce, tolikrát deklamovaná a prožívaná bezmála slavnostně, ale hlodá ve mně ještě něco jiného, nejistota a zármutek, zjištění, že mezi pravdou a lží je tak tenká hranice, že ji lze setřít jediným pohybem ruky, kmitnutím očních víček.
Když se posadím na pohovku vedle Petera, nemluvím. Nenaléhá na mě, dál upíjí víno a čte si. Nevím, jak bych mu měla předat to, co jsem se dozvěděla od Gertrude. Možná je lepší některé věci nevědět. Peter měl pravdu, rozplést ten uzel po tolika letech nemůže přinést nic dobrého, jenom údiv a vztek, který není možné k nikomu nasměrovat. Trápí mě, že si o tom nemůžu promluvit s otcem, představuju si, jaké by to bylo, kdybych mu řekla o Gertrude a o životě jeho matky v Německu; jaké by to bylo, kdybych vyprávěla Konradovi o Kláře.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
