V jídelně třídě našeho domova Domova byla malba s Ježíšem. Když jsem byl malý, byl to pro mě dlouhovlasý svatý Čech se svou pannou matkou. Pak jsem rozum bral a domníval se, že je to portrét mých a Vopičákových rodičů. Byl to špatný rozum, byl to nesmysl, propadl jsem mu při modlitbě Otče náš!
Nesmysl mi v hlavě uvízl, protože sestry Dolores, Eulálie, Zdislava, Leontýna, Emiliána i Albrechta nás učily, že jsme dítka boží. Nebylo to tak a sestry na své lži doplatily. Nebyli jsme dítka boží, byli jsme svoloč, parchanti, psychopati, synové kurev a cizinců. Ježíše později nahradil Fedotkin.
Já na tom byl dobře. Jak rychle jsem rostl, tak rychle jsem se pohyboval i mluvil, potom co jsme s Vopičákem dorazili.
Já a Vopičák jsme z jednoho vrhu.
Vždycky mi to přišlo hrozný, ale jsme narozeni jedněmi a těmi samými vlastními rodiči. Také proto nám sestry vždycky zdůrazňovaly, že svět je údolí trnité a život bolestivá stezka. Tak se to dá klídopíďo celý nazvat.
Vopičák se válel v postýlce, a pokud chodicí cvičení, která s ním prováděla sestra Leontýna a Albrechta, nebo také Eulálie se Zdislavou a někdy také Dolores s Emiliánou, nesla dobré ovoce, tak Vopičák chodil po chodbách domova, když ho sestry držely. Nejradši byl Vopičák s Hankou. Já taky.
Většinou se ale Vopičák jen válel.
Někdy jsem si k němu lehnul. Hned kníkal radostí, smál se na mě celým obličejem. Smál jsem se na něj jak do zrcadla. Nemluvil ale.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
