Láska na hřbitově
1. kapitola
(Poznáváme hrdinu tohoto příběhu)
Hrdina tohoto příběhu byl zaměstnán jako šáša v jednom nočním podniku. Vyprávěl tam anekdoty a morózní historky a hosté jej oslovovali Bambulino.
2. kapitola
(Seznamujeme se s ním trochu blíže)
Založením byl fatální nekrofil. Jakmile měl byť i jen trochu volného času, oblékl se do černého a chvátal na městský hřbitov. Pokaždé si tam s sebou vzal aktovku s lahví sladkého likéru, vývrtkou a dvěma sklenicemi. Ano, se dvěma sklenicemi! A pokaždé zašel až na nejopuštěnější konec hřbitova, k hrobu jakési Amálie Lubinské, zesnuvší před více než sedmdesáti lety v květu svého mládí.
3. kapitola
(Co dělal u Amáliina hrobu)
Zde otevřel lahev a nalil likéru do obou sklenek. Usedl na černý mramor, naslouchal slabému skuhrání z hrobů, nasával vůni tlení a snil.
4. kapitola
(Seznamujeme se podrobněji s jeho činností)
Snil o Amálii Lubinské. O své Amálce. Představoval si ji mladou, bledě luznolící, po boku mu kráčející, oděnou v bílém svatebním truchlorouchu a s dlouhou, předlouhou vlečkou, viděl sám sebe, kterak ji provádí po pravidelných hřbitovních stezkách. Procházeli se od kostnice k márnici, od márnice k zvonici... Akáty na ně schvívaly květy a Bambulino se čas od času tázal: Nejste již poněkud unavena, má drahá? Nebo: Nechcete si jít opět lehnout?
5. kapitola
(Seznamujeme se s jeho činností ještě podrobněji)
Byl doopravdy blažen. S nachýlenou hlavinkou naslouchala Amálie Bambulinovým anekdotám a její tváře slabě nachověly. Vše bylo jako ve skutečnosti, už chybělo jen, aby upila krapet likéru nebo se zasmála.
6. kapitola
(O tom, jak se začínal loučit)
A večer, vždy přesně o půl sedmé, ji zavedl zpátky ke hrobu. Tak, má milá, řekl vážně a posmutněle, už je čas jít do hajan. Amálie Lubinská obrátila k Bambulinovi tvář. A pozvedla řasy a ulpěla na něm vlahými zraky.
7. kapitola
(Jak jeho loučení pokračovalo)
Ach ano, je načase, abychom se již vrátili, Amálko, má lásko! Mé ♥! Můj rozkošný anděli! vzdychal Bambulino. Mé štěstí! Jaké to štěstí, že jsem nalezl tvůj rov!
8. kapitola
(Co dělal potom)
Když Amálie opět zmizela v hrobě, vypil Bambulino sladký likér, otřel flašku, vývrtku i sklenice lopuchovým listem, vrátil je do aktovky a odešel své anekdoty vyprávět výše zmíněným hostům.
9. kapitola
(O tom, jak poklidný byl Bambulinův život)
A tak se dálo celá léta.
10. kapitola
(Objevil se tajemný cizinec)
Až jednoho odpoledne, lhostejno, zda deštivého či slunečného, přicházeje na hřbitov spatřil Bambulino neznámého muže, který se skláněl nad Amálčiným rovem.
11. kapitola
(Co to má znamenat?)
Bambulinovo ♥ se rozbušilo. Zastavil se a chvíli cizince pozoroval. Byl to děd téměř 100letý, podle oděvu dosti zámožný, přešlapoval z nohy na nohu, chytal se oběma rukama za hlavu, trhal z ní mech, sypal jej na Amáliin rov a polohlasně při tom kvílel: Ó jaja! Ó jaja!
12. kapitola
(Bambulino je rozrušen)
Bambulino chvíli netrpělivě vyčkával. Co to tady ten zatracenej dědek vyvádí?! běželo mu hlavou. Tak půjde už konečně hýkat někam jinam, nebo ho odtud budu muset vyprovodit?
13. kapitola
(Bambulinova netrpělivost vzrůstá)
Podivný stařec však ne a ne odejít.
14. kapitola
(Je třeba jednat!)
Hrdina tohoto příběhu tedy přistoupil k starci a položil mu svou dlaň na rameno. Ó jaja! pokračoval stařec a Bambulina si nevšímal.
15. kapitola
(Tak už dost!)
Herdek, starej pane, co to tu tropíte? Víte vůbec, na jakém se na cházíte místě? Proč obtěžujete právě tuto jakousi zesnulou? pronesl Bambulino přísně.
16. kapitola
(Záhada se začíná vyjasňovat)
Fujtajbl, to jsem se lek! zvolal dědek a odplivnul si. Pak, zklidniv se poněkud, otřel z černého kamene plivanec, posadil se a jal se vyprávět.
17. kapitola
(Dědkův příběh)
Jmenuji se ing. dr. Josef Novák. Měl jsem šťastné dětství. Oba mí rodičové byli ze zámožných poměrů a pečovali o mne s náležitou pozorností a láskou. Dali mne do nejvyhlášenějších ústavů, a když jsem dosáhl věku 20 roků, zasnoubili mne s nejroztomilejší dívkou z celého města. Byla z podobných poměrů jako já, i jí se dostalo nejlepšího vychování. Věnem měla mi přinésti dům – ona, jež zdála se býti tak křehkou, nesla též 2 venkovské statky a dobře zavedený obchod se železářským zbožím. Zamiloval jsem se do ní na 1. pohled.
18. kapitola
(To snad není pravda!)
Bambulinovi se zježily vlasy a mráz mu přeběhl po zádech.
19. kapitola
(Je to pravda)
Je to tak, pokračoval staroch. Zde, ukázal na náhrobek, zde spočinula má nejmilejší Amálie poté, co omylem požila zkaženého švestkového kompotu.
20. kapitola
(Dědek vypráví dále)
Odešel jsem z města a snažil se zapomenout. Leč – těžký je život v cizině, byť sebevíce zhýralý!
21. kapitola
(Dědek je opět přemožen city)
A zasažen šílenou vzpomínkou staroch vyskočil a opět ze sebe vy rážel nepříjemné zvuky.
22. kapitola
(To bylo přespříliš)
To bylo přespříliš. Hlasem, v němž děsivý žal ozýval se spolu s pekelnou zlostí, vykřikl Bambulino: Já ti dám tvou milovanou Amálii, já ti dám ó jaja!
23. kapitola
(Bambulino jedná)
Otevřel aktovku a praštil starocha přes kokos lahví sladkého likéru. Staroch se svalil na hrob. Já ti dám ó jaja, dědku smradlavej! Tuto větu Bambulino opakoval jako zrouchaný fon-fon a mlátil do nešťastníka lahví zas a zas.
24. kapitola
(Další překvapení)
Tak a je to! pronesl s pocitem úlevy. Mýlil se však. Ještě ani nezačal přemýšlet, co učiní s dědkovou mrtvolou, když se se skřípotem pohnul kamenný příkrov a zpod něj se vysoukala Amálie Lubinská. Za ní se ze tmy hrobu táhla dlouhá bílá vlečka.
25. kapitola
(Amálie Lubinská žije!)
Stal se zázrak. Čistá a vroucí krev jejího snoubence ing. dr. Josefa Nováka ji probudila k životu.
26. kapitola
(Bambulino je jat pocitem štěstí)
Přestože tentokrát to, co se tu dělo, byla opravdová, nade všechny pochyby skutečná skutečnost, vypadala Amálie právě tak, jak si ji Bambulino vždycky představoval. Odhodil lahev sladkého likéru a rozevřel náruč. Pojď ke mně, Amálko! Má lásko!
27. kapitola
(Je nepěkně rozčarován)
Oživlá Amálie Lubinská se k němu pomalu blížila s rukama napřaženýma a v jejím oku blyskotala vražedná nevraživost. No tak, Amálko, to jsem přece já, Jaroslav Vomříž! Říkají mi Bambulino! Hajzle, vyškrábu ti voči! syčela. A hrábla po něm pazourem.
28. kapitola
(Zdá se, že půjde do tuhého)
V té chvíli pochopil, že by mohlo být zle. Obrátil se a začal utíkat. Amálie Lubinská, ač zdržována svou dlouhou, dlouhou vlečkou, funěla mu za zády. Doběhli k jakési zvonici. Bylo odemčeno, Bambulino vklouzl dovnitř, zavřel za sebou a opřel se ramenem o dveře.
29. kapitola
(Dveře jsou jen slabá překážka)
Amálie Lubinská bušila do dveří a vrážela do nich s nadlidskou silou. Zoufalý Bambulino se rozhlížel kolem sebe. Ve zvonici bylo šero, skoro tma. Teprve po chvíli spatřil Bambulino v tom šeru nějaký dvoukolák – metařskou káru s koštětem a lopatou. A až po další chvíli si všiml, že na podlaze, zrovna pod jeho nohama, leží vhodná sekera.
30. kapitola
(Tak tedy dobrá!)
Sebral sekeru, pustil dveře a nezaváhav rozpoltil zdivočelé bestii lebku. Načež ji rozporcoval na malé kusy, ty na ještě menší, všecko pak smetl koštětem na hromadu a lopatou to naházel do káry.
31. kapitola
(O tom, co bylo dál)
Odstrkal káru k Amáliinu hrobu a Amálii doň vyklopil. Pak za ní hodil jejího dědka. Přišoupl kámen, ještě tam kolem trochu poklidil, srovnal květy, uhrabal písek a šel.
32. kapitola
(O tom, co bylo ještě dál)
Do zaměstnání se dostavil pozdě a potřísněn krví, leč hosté se toho večera jeho šprýmům smáli snad více než jindy.
33. kapitola
(Náš hrdina se pozvolna vzpamatovává)
Po nějakém čase, dejme tomu že po roce, se fatální nekrofil Bambulino odvážil zajít znovu na městský hřbitov. A tam jako by se nic nestalo. Ptáci zpívali, z akátů padaly bílé květy. Bambulino si oddechl. Mohl zase snít.
34. kapitola
(Závěrem)
No co. Bambulino může snít, ing. dr. Josef Novák teď odpočívá v pokoji se svou snoubenkou, a tak je snad možno říci, že tento příběh má šťastný konec.
KONEC
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
