Ohnul mrtvému paži, ten člověk musel zemřít před krátkou chvílí, potom si všiml stop, běžely odtud, úzké ženské stopy, dolíčky po kramflíčcích, našlápl motor, slyšel ještě chvíli ten zoufalý a bezradný křik, co jim mohl… on už se hnal po stopě jako ohař. Motor sténal v kopci, dá mu zase zabrat, teď však musel myslet, kam to vlastně jede, po jaké se to žene stopě, čemu vstříc, nadechl hluboký chlad lesa, mechový chlad, tlící jehličí, oslizlé kmeny, bledé choroše, klopýtala kus před ním; pokusila se ještě utéct, ubohý, toporný pokus, proč utíkáš, já ti třeba… otočila se k němu tváří, uviděl vyděšené oči, psí hněď očí.
To byl váš…?
Ne.
No dobrý. Já to věděl.
Líbila se mu, byla tak velice, tak nepochopitelně krásná. Jak se to vlastně stalo, že právě… Zvedal ji opatrně, musela si sednout za něj, dotyky jejích prstů, přebíhaly po jeho bocích jako kapky teplého deště, jako polibky, chvěl se pod nimi. Konečně, konečně to bylo to, konečně ta veliká chvíle, konečně mohl jenom jet, teď jenom jet, pořád rovně, den a noc, pořád jenom, a nízký chvějící se les prchal po jeho boku, vlahé kameny, stále ten dotek prstů a teplý dech.
„To je přece aušus,“ ozval se Láďa, „koukej, to už je dneska třetí…“ Hodil díl do bedny za sebou.
„No jo.“
„Byli jsme včera za tebou s Líbou. Jeli jsme k vodě.“
Šest hodin třicet sedm, oknem proskočil první pruh slunce, dopadl těsně před něho na stůl.
„Bude zase pařák,“ řekl Láďa. „Nechceš aspoň dneska? Můžeš vzít tu tvou, tu Blanku.“
„Ani nevím.“ Jeho jachta se přece kolébala dávno připravena v zálivu, ležel s Matyášem na zelené palubě, kocour spal v nesnesitelně objímavém slunečním žáru, voda páchla, na nedalekém břehu řádil twist, dalekohledem pozoroval tančící páry, saxofonista v bílých kalhotách, námořníci, děvčata v skoro průsvitných šatech; podklesávali v rytmu; ta jedna v třešňové sukni se mu líbila, osmahlé nohy a hlava se skoro bílými vlasy a její záda téměř obnažená. Nechcete tančit?
Pokrčila rameny.
Asi mi nerozumí, ale to… pokynul jí a ona se pustila za ním; po kamenných schůdcích a dřevěném můstku a přes úzký pruh hlubiny, rozevírající se mezi břehem a jeho lodí, zahnal Matyáše do podpalubí, zapjal motor, sedl si ke kormidlu. Byla k němu bokem, nohy svěšené přes okraj paluby letěly těsně nad zelenými vlnami, nad bílou pěnou, nahé osmahlé nohy.
Neseďte tam tak! A když se ani nepohnula, připevnil kormidlo, hladké nahé osmahlé rameno, obrátil ji k sobě. Pohnula rty, tichý proud něžně znějících slov, nejspíš chtěla vědět, kam plujou, nebo, anebo… stejně jí nemohl odpovědět, a místo toho tedy řekl: Holka, ty ses povedla, ty se mi líbíš, seš jako, jako…
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
