Ivan Franko:
Uvadlé listí

Jednou jsme se znenadání

kdesi sešli náhodou.
Mluvili jsme spolu, paní,
tak jak mluví při setkání
v dálce krajan s krajankou.

Já jsem se tě něco zeptal —
nač, to jsem hned zapomněl —
o knihách jsem cosi brebtal —
jen to, to jsem nezašeptal,
co jsem nejvíc říci chtěl.

Zvolna, tiše, v zamyšlení
jsi svá slova hledala.
Zůstali jsme odcizeni
a ty jsi mi při loučení
ani ruku nedala.

Pokývla jsi hlavou pouze
a jak sen jsi šla zas dál.
A já jako hloupý dlouze
jenom stál a v marné touze
pohledem tě sledoval.

A teď vím, že tenkrát byla
na dosah má blaženost!
Dvě tři slůvka trochu milá,
trochu vroucí postačila,
abych ji měl na věčnost.

A teď vím, že moje sázka
je už navždy ztracená…
V srdci cosi těžce praská:
moje bledá, mroucí láska,
všech nadějí zbavená.

K přečtení zdarma a bez registrace.

×

Vybrat úryvek

Přečíst celou knihu

Další úryvek