Rukověť pábitelského učně
Jsem ctitel slunce v zahradních restauracích, piják luny zrcadlící se ve vlhké dlažbě, kráčím zpříma a rovně, zatímco moje manželka doma, ač střízlivá, dělá chybné výkony a vrávorá, humorný výklad herakleitovského panta rhei mi protéká hrdlem a každé pohostinství na světě je skupina jelenů do sebe zaháknutá parožím hovoru, velký nápis Memento mori čišící z věcí a lidských osudů, to je důvod k napití sub specie aeternitatis, jsem proto dogmatik ve stavu fluidním, teorie rákosu a dubu je mi hybnou silou, jsem polekaný lidský výkřik, který se hroutí vločkou sněhu, neustále pospíchám, abych mohl dvě tři hodiny denně nečinně činně snít, protože dobře vím, že lidský život plyne, jako se míchají karty, že by bylo možná líp, kdybych byl vyprán, pohozen v kapesníčku, tvářím se někdy, jako bych nadějně čichal k miliónu, ač dobře vím, že nakonec vy hraju smějící se nulu, že všechna ta paráda začala krůpějí semena a skončí v praskotu ohně, z tak krásných začátků tak krásné konce, za fešnou tvářičkou lze pomilovat kmotřičku Smrt, zalívám květiny, když prší, v parném červenci táhnu za sebou sáňky prosincové, za horkých letních dní, abych se zchladil, propíjím peníze, které mám na uhlí, abych se v zimě ohřál, neustále trnu, že lidé netrnou, jak je ten život krátký, tak málo času na opilosti a bláznění, dokud je na ně času dost, dopolední kocovinu prožívám jako vzorek nikoliv bez ceny, ale jako absolutní hodnotu poetického traumatu s nádechem diskordance, kterou nutno vychutnat jak svatý žlučníkový záchvat, jsem košatý strom plný pozorných a usměvavých očí, které jsou pořád ve stavu milosti a spřažených náprav náhod a nehod, jaká to rozkoš mladé proutí na starém kmeni, smích listí sotva zrozeného, mé klima je proměnlivé aprílové počasí, politý ubrus je můj prapor, v jehož vlnitém stínu zažívám nejen tu veselou euforii, ale i ten skluz zmrtvýchvstávání, tu tupou bolest v týlu, ten hrozný ruky třes, vlastníma zubama si vytahuji z pracek rozbité střepinky a ostatky včerejší bujné noci, každé ráno se divím, že jsem dosud neumřel, pořád jsem v prodlení, že zhebnu dřív, než si zablázním podle svého gusta, nepovažuji sebe za růženec, ale za článek přetrženého řetězu smíchu, nejkřehčí klokočí určuje sílu mé marnotratné imaginace, je něco ve mně vykastrovaného, něco, co současně je a současně couvá do minulosti, aby to obloukem bylo katapultováno do budoucnosti, která mi pak napořád ucukává od lačných rtů a očí, že z toho šilhám dvojitým viděním islandského vápence, dneska je včera a především je pozítří, jsem proto výrobce ukvapených syntetických soudů, ochutnávač a koštýř zpančovaného prostoru, sklerózu a demenci i dětské švitoření považuji za počátek možných objevů, hravostí a hrou měním slzavé údolí v smích, zaklínám skutečnost a ona mi ne vždycky dává znamení, jsem plachý srnec na mýtince drzého očekávání, jsem pevný zvon naprasklý bleskem očekávání, objektivity přírody i společenských věd, jsem negativní génius, pytlák v oborách jazyka, jsem hajný humorné inspirace, přísežný strážný na polích anonymních anekdot, mordýř dobrých nápadů, porybný pochybných haltýřů spontánnosti, heroj myslícího nerozumu, ukvapený a předčasný křižovník rovnoběžek, který chce jíst namazaný krajíc máslem nekonečna, který chce pít z půllitrů smetanu věčnosti hned teď a teď a nikdy jindy, chybný výklad Kristových slov shledávám půvabem apoštolských textů, ledová tříšť na březích zimního potoka, o kterou se lze zranit, je moje ozdoba, jsem deprese a chandra a daun, příprava na skok hlavou proti zdi je stále odkládaný pokus, zda lze žít jinak, než jsem dosud žil, jsem neurastenik těšící se ohromnému zdraví, nespavka, která tvrdě usne jedině v tramvaji a nechá se tak vézt až na konečnou stanici, jsem velká přítomnost malých očekávání a očekávaných velkých kraksen a kiksů, na groteskním obzoru mi blikotají další horizonty malinkých provokací a miniaturních skandálů, jsem proto klaunem, animovatelem, vyprávěčem a domácím učitelem zrovna tak, jako sebe sama velkým shazovačem, udavačem, pisatelem výhružných dopisů, bezcenné zprávy považuji za možný preambul ke své ústavě, kterou neustále měním, se kterou nemohu nikdy býti hotov, v plánu lehce načrtnutého stínu spatřuji gigantickou stavbu, ač je to dávno propadlý dětský hrobeček, jsem mládím těhotný stárnoucí pán, mimika a jazyk je pohybující se gramatika vnitřního žargonu, teplá sekaná a sklenice studeného ležáku mi za půl hodiny dokazují transsubstanciaci hmoty v dobrou náladu, laciná metamorfóza první zázrak na světě, ruka položená na přátelské rameno je mi klikou, kterou se otevírají dveře k blaženství, ve kterém každý milovaný předmět je středem rajské za hrady, kanibalismus suchou cestou bez kněze a maturity, kravské smutné oči vzdouvající se zvědavě nad sajtnami náklaďáků, to jsou moje oči, nezletilá jalovička, na kterou čekají řezníci s blýskavými noži, to jsem já, sýkorka za mrazivého podvečera vypumpovaná s vyvrácenými křídly do kbelíku se studenou vodou, to jsem já, plamen, do kterého se vracejí věrné vosy, aby uhořely i s ostatními v hořícím hnízdě, to mi načrtává sdostatek přesnou ideu hořící plástve medu, který je připraven jen pro mne, jsem tedy dopisujícím členem Akademie pábení, posluchačem katedry euforie, mým bohem je Dionýsos, opilý líbezný mladík, veselost která se stala člověkem, církevním otcem je ironický Sokrates, který trpělivě se dává do rozhovoru s každým, aby jej jazykem a za jazyk přivedl až na samý práh nevědění, prvorozeným synem je Jaroslav Hašek, vynálezce hospodské historky a geniální živec a písař, který po lidštil prozaická nebesa člověčinou a zanechal psaní těm ostatním, nemrkajícími řasami zírám do modrých panenek této svaté Trojice, aniž bych dosáhl vrcholu prázdnoty, opojení bez alkoholu, vzdělání bez vědění, jsem smíchem odkrvený býk, kterému kdosi jí lžičkou mozek jako zmrzlinu.
Pane vrchní, nebyl by tam ještě jeden gulášek?
P. S. Když analyzuji tento text, který jsem napsal za pět hodin v ne pravidelných pauzách mezi štípáním dříví a sekáním trávy, text, který má zvolněný tep vertikální sekyry a horizontální sečení rakouské pily, musím rozlišit mezi větami, které vyplynuly jako úhrn vnitřní zkušenosti, od vět, které jsem získal četbou. Musím vyjmenovat autory a jejich věty, které mne od té doby, kdy jsem je přečetl, fascinují natolik, že lituji, že jsem je nevymyslel sám. „Nepovažuji sebe za růženec, ale za článek přetrženého řetězu“ je obrácená variace Nietzscheho „Nejsem článek řetězu, ale řetěz sám“. „Každý milovaný předmět je centrem rajské zahrady“ je přesný Novalis. „Dionýsos, veselost, která se stala člověkem“ je Herder. A toť vše.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
