Staré zlaté časy
Bylo poledne. Dva staří páni, kteří se právě vykoupali, leželi na prknech Žluté plovárny a slunce sálalo tak, že měli plavky už skoro suché.
Hostinský si hladil šedivá chlupatá prsa a vzpomínal: „Poslední velkej kšeft jsem měl v roce čtyřicet vosum. Přihlásil jsem se v popovickým pivovaře na slet. Předseda povídá: ‚Složte kauci a dostanete ten největší stánek na strahovským stadionu, aby ve zdravým těle sídlil i zdravý duch.‘ Povídám: ‚Vždyť na ten nájem, to abych vytočil sto tupláků piva!‘ Ale předseda pivováru řekl, že Tyršova myšlenka je tak hluboká, že vytočím ne sto, ale určitě čtyři sta hektolitrů piva. Tak jsme si podali ruce a přáli jsme si Sletu zdar!“
Doktor se přestal mazat nubianem. „Ano,“ řekl, „jaký začátek, takový i konec! Proto já vzpomínám nejraději na první dny mé praxe. Oh! To byl zrovna takový krásný první jarní den, když jsem začínal. A to štěstí! Chlapec byl pokousán vzteklým psem! Při převozu do nemocnice mi sice zešílel, a jak vyskočil z vlaku, tak se zabil, ale jako můj první pacient mi předznamenal slibnou praxi. A druhý den další radostné překvapení! Kůň ukousl čeledínovi ucho, jen to viselo na lalůčku, a já jsem to přišil a ono se, to ucho, ujmulo! To bylo tenkrát krásné jaro, když jsem začínal…“
„To věřím,“ řekl hostinský. Poklekl, pak vstal, vešel pod sprchu a několik vteřin stál v proudu studené vody. Potom zase usedl na prkna a briliantové curůčky stékaly na vor… „Moje stará mi tenkrát řekla: ‚Na nic nedej a sichruj se!‘ Tak jsem koupil půl vagonu brambor a dal jsem je do kuželníku na sklad a potom jsem chodil po městě a skupoval jsem, co se dalo. Po Unře vepřový s jablky, vyzí maso, na Bateriích mi nechal hostinský několik beden voček, a když mi na tu krásnou myšlenku chyběly prachy, půjčil mi brácha dvě stě tisíc korun.“
„To já zase nepotřeboval na začátek nic. To víte, bylo to za Rakouska, a dokonce jsem měl i to štěstí, že jsem se oženil s vdovou, která mi přivedla dvě děti,“ snil doktor a opisoval z minulosti to, co tam pořád ještě viděl. „Byl to vůbec radostný den, ten den mý svatby! Adjunktovi se při střílení roztrhla hlaveň pušky a kus toho železa mu vnikl do dutiny čelní. A já mu vyjmul centimetr té hlavně! Sám profesor Jedlička mi gratuloval.“
„To tedy je štěstí! A já taky, dostal jsem stánek hned pod tribunou, telefon, deset pinglů, jenže… Sokoli byli, idea byla, pivo bylo, ale počasí tenkrát nebylo! Chladno! Zima!“ zesmutněl hostinský a otřásl se. „A tak čtvrtý den povídám: ‚Maminko, vytočili jsme jen čtyřicet hektolitrů piva, a to by mohlo ohrozit tu krásnou Tyršovu myšlenku. Dáme se do chlebíčků.‘“ Tvář hostinského se zase rozjasnila. „A tak jsem si vypůjčil auto, najal šest ženskejch na škrábání brambor, přivezl dva tisíce chlebů, dal v mý hospodě dohromady čtyry stoly, na ně přišrouboval strojky na krájení chleba… a rozjel jsem to!“
Doktor sepjal ruce pod kolenem a přivřel oči do slunce.
„Mně počasí nedělalo starosti, protože za Rakouska bylo vůbec všechno pěknější. V roce devatenáct set třináct byly Velikonoce docela zelené a na dovršení té hymny přírody mi přivedli na Bílou sobotu služku, která mi v ordinaci vydávila z úst celou tasemnici! Něco podobného jsem za celou lékařskou praxi nezažil. A hned na pomlázku jeden chlapec polknul slavíka. Nařídil jsem pozřít chléb a hned druhý den mi přišli rodiče s radostí říct, že jejich chlapec si na toho slavíka už zase hvízdá.“
„To je zajímavé,“ odpověděl hostinský a převalil se o kousek dál na horká prkna. „Já ale jsem s prvním chlebíčkem poslal na ouřad ženu. Tam řekli, že dobře! A hned jsem vozil na Strahov tisíce chlebíčků. Kolegové se divili, ale já prodával. Pinglové nosili ty chlebíčky až tam dozadu, kde se řadili sokoli. Měli sedmdesát halířů na chlebíčku, a tak vydělávali pěkný prachy a ještě přitom posilovali tu krásnou myšlenku. Kolegové chodili a: ‚Nepůjčil bys mi bednu makrel? Bednu vyzího masa?‘ Povídám: ‚Kdepák! To by bylo proti sokolské myšlence, že jen ten silný jde kupředu!‘“
Hostinský zvedl trup, opřel se dlaněmi o horká prkna a díval se doktorovi do tváře. Pak kladl důraz na každé slovo: „A tak jsem prodával chlebíčky skoro sám. Ani jsem neměl čas to počítat. Jen jsem shrnul denní tržbu do ubrusu, zavázal a dal k tomu ceduličku s datem!“ Hostinský se opět převrátil naznak, hladil si moudré čelo a usmíval se.
„To tedy byl úspěch,“ žárlil doktor a stíral si hřbetem ruky pot, který se z něho řinul. „Podobné štěstí jsem zažil po filipojakubské noci. Řezník stahoval zdechlinu a onemocněl uhlákovou neštovicí. Léčil jsem ho a dostal jsem tu nemoc taky, takže každý lékař mi to záviděl, protože o mně psaly i lékařské noviny. Byla z toho ale malá nepříjemnost. Zvonil umíráček a starosta se domníval, že ten řezník už umřel, a poslal tedy zřízence s rakví. Ale řezník vyběhl s nožem, rozkopl rakev a přihnal si to ke mně do ordinace. Několik týdnů jsem pak nemohl na veřejnost,“ pověděl doktor, zvedl se, ale když se podíval na prkna, viděl, že pot obtiskl ty části těla, na kterých ležel. Ulehl tedy na suchá prkna vedle hostinského a pokračoval: „Krásný případ jsem taky měl, když kovářovi vletěla do oka okuje, a ten kovář měl pořád dojem, že vidí sochu nahé ženy. Tak jsem mu tu okuji vytáhl, ale oko vyteklo. ‚Škoda tý pohledný sochy!‘ vzdychl tenkrát ten dobrý muž. To byl nádherný den tenkrát! Sprchlo, pak vysvitlo slunce a duhou ode mne odcházel ten zafáčovaný kovář… Mě vůbec provázela životem poetičnost.“
„To mě taky. Skoro každý živnostník nadával tenkrát na slet, ale já jsem říkal: ‚To jste Češi? Styďte se!‘ Protože jsem byl vlastenec. A po sletě jsme tři dny jen počítali.“ Hostinský se vymrštil a vyvaloval oči ještě teď. „Zamkli jsme se, rozvazovali jeden ubrus po druhým, už jsem z toho počítání měl horečku, ale pořád jsem počítal, kór když po čtvrtým ubrusu jsem už věděl, že myšlenka Tyršova je ne krásná, ale báječná, poněvadž ty další ubrusy už byly pro mě. Vydělal jsem osm ubrusů… Tři sta tisíc!“ přísahal hostinský vkleče a díval se na doktora, ale ten neotevřel oči.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
