Tedy, jak jsme se seznámili: ano. – šla jsem, totiž, řekli mi – ne: myslela jsem – prostě bylo to někde napsáno – nevím – to je fuk – že tam tudy, to že je moje cesta – že tudy a pak dál, to že je ten směr – že tamtudy a pak dál, potom, ne teď: teď je to jenom jako, nic vážnýho, jen příprava, pracovat na sobě a tak – ale štěstí je to, co teprv přijde, když si to zasloužím a budu se snažit, teprv to, co potom přijde, to že je ten život, to štěstí, jak ho známe a jak ho chcem –
bílý dům s velkými okny, terasa, před ní svěže zelený trávník, na něm bílé židle a stůl, za ním sedí on, sošný a zdatný, široká ramena, veliké bílé zuby – vějířky vrásek od úsměvu, znáte to, měkký pletený svetr, co se tak krásně objímá – a zlehýnka prokvetlé skráně –
protože jsme spolu už dlouho a naše štěstí je trvalé –
a já, která mám odvahu ukázat celému světu, že mé prádlo je zářivě bílé, já přicházím zprava a s úsměvem mu předkládám voňavou kávu – voňavou bábovku – voňavý tělový sprej –
a on mě objímá a směje se na mě – a já se směju na něj, po zeleném pažitu k nám běží dvě vymydlené, rozesmáté děti, aby nás objaly a s chutí se pustily do kávy – bábovky – tělového spreje – stranou v pozadí stojí nové auto – taky na splátky –
Prostě pohoda, láska a náruč – to všechno že bude, ale až potom. Teď si mám hledět svýho a mazat si na hubu tenhle krém, všechno ostatní pak přijde samo –
Tak jsem teda šla –
a byla tam taková bouda a uvnitř síť a v ní byl on, špinavý a zpocený, zmítal se v síti a v řetězech, vztahoval ke mně ruce a sténal a prosil a volal mě jménem a byl tak opuštěný a sám –
a mé divné já říkalo, vidíš ho? jak je nešťastný? to ho v tom necháš? když tě tak prosí? jeho život teď záleží na tobě! co s tim uděláš? no…?
A tak jsem ho začala z té sítě dostávat, protože to se musí, nemyslet na sebe a pomáhat bližním a tak, abychom byli užiteční, aby nás měl někdo rád, abychom dostali od Boha jedničku – rozmotávala jsem uzly a uvolňovala řetězy, snažila jsem se ho z té sítě vyprostit, až byl konečně venku –
a já byla uvnitř –
svázaná –
a on vstal a hodil na mě deku.
Křičela jsem, co si to dovoluješ, ty pitomče? Vždyť jsem ti pomohla, pusť mě ven!
Tak dobře: co chceš? Znásilnit mě? Okrást? Tak dělej, co čekáš?
Hele, o co ti jde? Chceš si promluvit? Tak fajn, sundej mi ten šrot a dáme řeč: cejtíš se sám? Žádnej div v týhle díře – to je celý tvoje? ta bouda? to sis postavil sám? a tady žiješ? jenom ty? máš někde rodinu? máš vůbec nějakou? ty neumíš mluvit? tak aspoň kejvni, sakra, jestli mě vnímáš! – hele, jestli seš němej, jestli máš problém, můžem se domluvit…
Bože, ty seš vůl –
No tak mě tu máš – a k čemu?
Tak mě zbij nebo mě znásilni, křič! Tak mluv a nečum!
Víš, co seš? já ti řeknu, co seš, seš normální sráč, slyšíš?! Saďour a sráč!
Tak už mluv, sakra!!
A rozvaž mě. To bolí! Slyšíš, to bolí! Rozvaž mě, nebo – tak dobře: prosím! Já tě teda prosím, byl bys tak hodnej a mohl mě rozvázat? Prosím!
Tak fajn – máš mě tu na zemi, svázanou, na špinavejch prknech a brečim… seš rád? tos chtěl? Mluvila jsem na něj, prosila, brečela, zoufale, úlisně, zle – a on mlčel, nehybně mlčel – bez výrazu, nehnutě, mlčky mlčel – v tom je obludná síla, paní doktorko, nereagovat. Neudělat nic. Strašlivá moc…
Když jsem pak ztichla, poodešel někam dozadu do tmy, věnovat se svým hračkám. A já tam ležela, svázaná pod dekou – bez hlesu, bez pohybu.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
